NewAvengers

NEMOCNICE

NATASHA

Jela jsem k nemocnici jak rychle to jen šlo. Chtěla jsem být u ní. Chtěla jsem být s Rose. Patnáct dní jsem jí neviděla. Patnáct dní pro mě. Během toho vyrostla a na zemi uteklo patnáct let. A já prošvihla celý její život. Všechno. A teď, když ji mám konečně zase u sebe, leží někde na sále a operují ji. 

,, Co se vůbec stalo?,, zeptala jsem se Sama. Ten seděl vzadu a celou dobu byl zticha, radši. Steve seděl vedle mě a jen tiše komentoval moje řízení. Sam se vzadu trochu předklonil a začal vyprávět.

,, Dohonila ty auta. Vrhla se na ně a hledala Jacka. Drželi ho v prvním autě. Dostala se přes ně s pár škrábanci, jenže pak se to trochu zvrtlo. Dostala všechny. Šla pro toho chlapce. Stála u něj, když na ni namířili. Kryla ho vlastním tělem. Schytala kulku.,, vyprávěl. Moje holčička. Chránila toho malého kluka. 

Přijeli jsme k nemocnici. Zaparkovala jsem, jak nejblíž to jen šlo, a běžela jsem ke vstupu. Sam se Stevem byli daleko za mnou. Bucky zůstal ve městě a řešil všechno s policií. Slíbila jsem mu, že hned, jak budu vědět výsledky, zavolám. Vběhla jsem do nemocnice a hned jsem zamířila na recepci. 

,, Dobrý den, přejete si?,, zeptala se mě sestřička, aniž by se na mě podívala.

,, Dobrý, mám tu dceru. Před chvílí ji přivezli.,, řekla jsem zadýchaně. 

,, Jméno?,, zeptala se.

,, Rose Romanoff Rogers.,, řekla jsem. V tu chvíli se na mě podívala. 

,, Je na sále. Za pár minut by měl být konec.,, řekla mi lítostně. Takže Rose operují. Přikývla jsem a šla jsem si sednout na sedadla. Seděla jsem a pozorovala jsem zeď. Vedle mě si sedl Steve. 

,, Operují ji.,, zašeptala jsem a neubránila jsem se vzlyku. 

,, To nic. Ona to zvládne.,, stáhl si mě do objetí. Rozbrečela jsem se. Já jsem se rozbrečela. Brečela jsem mu do uniformy a schovávala jsem se před ostatními. Steve si opřel hlavu o mou a hladil mě po zádech. Seděli jsme tam celou dobu. Měla jsem takový strach. 

,, Paní Romanoff, Pane Rogersi.,, ozval se doktor. Sice jsem slečna, ale teď to budu ignorovat. 

,, Ano?,, zeptal se za mě Steve. Nezmohla jsem se ani na slovo.

,, Vaše dcera je už po operaci. Kulka zůstala v těle, takže jsme ji museli vyndat. Naštěstí jí jen lehce škrtla ledvinu. Bude v pořádku.,, ujistil nás. Spadl mi kámen ze srdce. Bude v pořádku.

,, Za chvíli se probere. Pokoj třicet pět.,, usmál se a odešel k dalšímu pacientovi. Vstala jsem a šla jsme k jejímu pokoji. Našli jsme ho a já otevřela dveře. Ležela na posteli, všude měla hadičky na puse měla masku. Oči měla zavřený. Vypadala tak klidně. Jako by jen spala. 

Sedla jsem si na židli vedle jejího lůžka a chytla jsem ji za ruku. Měla ji studenou, strašně ledovou. Dívala jsem se na její hrudník a snažila jsem se rozpoznat, jestli dýchá. Nebylo to vidět. Jen stroje mi dokazovaly, že žije. 

Odtrhla jsem se od Rose, protože mi začal zvonit telefon. Pustila jsem její ruku a podívala jsem se na něj. Tower. Přijmula jsem hovor a ztlumila jsem telefon na minimum. Přece jenom jsme v nemocnici. 

,, Jo?,, zeptala jsem se.

,, Co se jí stalo?,, ptala se Pepper. 

,, Bránila toho kluka. Schytala kulku.,, zašeptala jsem se slzami v očích. V pozadí jsem slyšela spoustu reakcí. Všechny byly krásné, jen jedna byla celkem naštvaná. Bartone. Nedivím se mu. Já jsem taky naštvaná, že postavila svůj život za život nějakého kluka. Ale musela jsem na ni být hrdá. Jinak to prostě nešlo.