NewAvengers

STABILITY

ROSE

Už bylo kolem osmé hodiny večer. Pořád se nevrátili. Snažila jsem se přes FRIDAY dostat k nějakým informacím. Prý pořád vyjednávají. Doufám, že to vyjde. Seděla jsem na svém lůžku a hledala jsem cokoliv na internetu. Hodně lidí začalo diskuzi o Sokovijské smlouvě. Proč zrušit a proč nechat. Naštěstí, většina lidí souhlasila se zrušením. Přece jenom už je to patnáct let. To, že se kdysi nepovedla jedna mise, neznamená, že se to bude dít pořád. Nejradši bych tam teď byla s nimi.

Hodiny pomalu plynuly a oni pořád nikde. Musí to vyjít. Musí. Vždyť jsou to superhrdinové. Oni se obětovali pro svět. Nemůžou jim vyčítat jednu chybu. To bych já byla věčně ve vězení.

Z mých myšlenek mě vyrušilo oznámení. Přišel mi mail z Monaca. Věděla jsem o co jde. Povolání k soudu, ale já pro jednou nejsem obžalovaná. Jsem svědek. Nejhorší je, že to nemá s misí nic společného. Jde o to, co se stalo v nemocnici.

flashback

Ležela jsem na lůžku a dívala jsem se na bílou střechu sanitky. Bolest už jsem ani necítila. Kolem mě se hýbaly dvě postavy, které se mi snažily pomoct. Nasadili mi dýchací masku a napojili mě na snad milion přístrojů. Něco mi říkali, ale já neslyšela ani slovo. Sotva jsem dokázala udržet otevřené oči.

Najednou bílá střecha zmizela a já viděla oblohu. Hýbala jsem se, ale nevím kam. Kolem mě bylo hodně lidí. Všichni na mě ukazovali a něco si šeptali. Tohle se děje vždy. Z ničeho nic jsme zastavili. Někdo na sebe křičel. Podívala jsem se tím směrem. Stál tam doktor a něco říkal. Zbytek na něj jen ječel. Co se to děje?

,, Odmítám jí pomoct.,, stál si doktor za svým. 

,, Vždyť ona umře!,, ječela na něj sestřička.

,, Je to vrah. Tomu odmítám pomáhat.,, argumentoval. Tak tímhle mě dostal. Měl pravdu, ale nikdy by mě nenapadlo, že proto mě nechají umřít. I když si to možná zasloužím.

,, Je to dítě!,, křičela další sestřička. Těžce se mi dýchalo a to jsem měla masku. Oči se mi klížily, ale ještě chvíli musím vydržet.

,, Už jsem tady! Já jí pomohu.,, přiběhl jiný doktor. Hned se vrhl ke mně a začal mě kontrolovat. Mile se na mě usmíval a říkal, že vše bude v pořádku. Potom jsem zavřela oči a propadla se do tmy.

Tohle jsem nikomu neřekla. V tu chvíli jsem se opravdu bála, že mě nechají umřít. Že se budou dívat a čekat až naposledy vydechnu. Bála jsem se, že mi nepomůžou. Jen by počkali až odejdu a pak mě prohlásili za mrtvou. K tomu by dodali, že se nedalo nic dělat. 

,, Rosie.,, mával mi někdo před obličejem. Probrala jsem se z trasu a zaostřila jsem. Přede mnou stál táta. Pozoroval mě a čekal na moji reakci.

,, Jo, už vnímám.,, zatřásla jsem hlavou.

,, V pořádku?,, ujišťoval se. To nevím. Rychle jsem zavřela zprávu o soudu a pokusila jsem se o úsměvem. Nemusí vědět všechno.

,, Jo, jen jsem se zamyslela.,, mávla jsem nad tím rukou. Přikývl, ale pořád mě pozoroval. Nevěří mi. Je až moc dobrý.

,, Tak co?,, odvedla jsem pozornost ode mě. Myslím, že bych to déle nevydržela a všechno bych mu řekla. Musím se naučit lhát.

,, Prezident nesouhlasí se zrušením smlouvy.,, povzdechl si. Ne. To není možný. Opravdu jsem věřila, že prezident bude rád. Vždyť se mu vrátili superhrdinové. Má mít radost a oslavovat. Ne jim zakazovat nadále zachraňovat lidi.