NewAvengers

ZEMĚTŘESENÍ

ROSE

Seděla jsem na posteli a pozorovala jsem dveře. Takhle jsem tu seděla už tři hodiny. Nechtěla jsem spát, protože jsem potřebovala přemýšlet. Hlavně jsem chtěla vymyslet, jak to udobřit s tátou. Byl pryč patnáct let a já o něj teď nechci zase přijít kvůli hloupé hádce. Jak moc jsem to pokazila? Bude to mezi námi zase dobré nebo ne?

,, Proč už nespíš?,, ozvala se máma od dveří. Zvedla jsem k ní hlavu. Kdy jako přišla?

,, Přemýšlím.,, zašeptala jsem. Máma věděla, co se mezi námi stalo. Došla ke mně a sedla si kousek vedle.

,, A co jsi vymyslela?,, zeptala se mě.

,, Nevím. Já se spíš snažím posoudit situaci. Pak se snažím vymyslet důvod, proč by se mnou měl táta mluvit.,, zašeptala jsem. Máma se na mě podívala, ale já jsem pořád sledovala dveře. Možná jsem doufala, že se v nich objeví táta a bude všechno v pořádku.

,, Proč by s tebou nemluvil?,, zeptala se mě se smíchem.

,, Pokazila jsem to. Jako vždy.,, zašeptala jsem.

,, Holčičko, to se stává.,, položila mi ruku na rameno.

,, Já jsem na sebe naštvaná. Patnáct let jsem si přála, abych s vámi mohla být. A teď, když můžu s vámi být celý dny, tak se pohádám s tátou.,, nadávala jsem si.

,, Ale to přece nic nemění. Pohádáme se společně ještě tolikrát. Jednou se pohádáme i my dvě a budeme obě moc hrdé na to, abychom přišly za tou druhou. Pak se tomu zasmějeme. Stejné to bude teď. Hlavně vy dva jste přece Rogersovi. Nejhodnější lidi na světě. Usmíříte se jak nic.,, usmívala se na mě.

,, Myslíš, že se mnou táta bude ještě mluvit?,, zeptala jsem se jí.

,, Samozřejmě. I kdybyste se pohádali do takové extrému, tak by s tebou táta vždy mluvil. On je dost na slova. Věří, že slova pomůžou. Stejně jako ty.,, lehce do mě drkla.

,, Mami, můžu se tě na něco zeptat a ty mi odpovíš upřímně?,, zeptala jsem se jí. Přikývla.

,, Teď, když už víš, jak je to se mnou a s lidmi. A jelikož jsi mi prohrabala všechny složky o mně, což vím. Ano, vím to.,, podívala jsem se na ni vážně. Máma se pousmála a přikývla.

,, Jsem opravdu zklamání?,, zeptala jsem se jí. Mámy pohled se změnil. Najednou byl strašně jemný, takový citlivý.

,, Ne. To nikdy nebudeš. Jak bychom mohli být zklamaní? Zachránila jsi svět. Chráníš lidi. Bojuješ za ně. K tomu jsi ještě ke všemu neskutečně hodný člověk, který všem pomáhá. Nebojíš se stát si za svým. Jak bychom mohli být zklamaní?,, zeptala se mě.

,, Já nevím. Vždycky to říkali.,, kroutila jsem hlavou.

,, A jak to mohli vědět? Vždyť oni nebyli my. Nemohli vědět, co si my myslíme. A nikdy nemohli poznat pravou Rosie, jako my.,, usmála se na mě a dala mi pusu na čelo. Pousmála jsem se a schovala jsem se k ní. Máma mě držela a potichu šeptala do mých vlasů ruštinu. Venku už byla tma a já doufala, že máma neodejde. Možná jsem se bála usnout, protože bych se pak probrala sama.

,, Proč nespíš, co?,, zeptala se mě.

,, Budeš tady? Budeš tady, prosím?,, zeptala jsem se jí.

,, Nikam nejdu.,, zašeptala. To mi stačilo. Zavřela jsem oči a byla jsem tuhá.

Probrala jsem se brzo ráno, když se máma zvedala. Trochu mě zklamalo, že odešla. Jenže ona se po chvíli vrátila. Byla jsem za to ráda. Opravdu neodešla. Oblékla jsem se do normálního oblečení a společně s mámou jsme šly do obýváku.