NewAvengers

HÁDKA

ROSE

Probrala jsem se zase u rodičů v pokoji. Opatrně jsem se vytratila z postele a šla jsem k sobě. Potřebovala jsem si všechno urovnat, proto jsem si šla zaběhat. Oblékla jsem si novou sportovní podprsenku a vzala jsem si jen krátkou mikinu. Sluchátka jsem připojila k telefonu a mohla jsem jít.

Pokaždé jsem běhala stejné kolečko. Bylo dlouhé skoro čtyřicet kilometrů, což je tak akorát. Běžela jsem klidně a jen jsem se soustředila na cestu. Nic jiného jsem v hlavě neměla. Prostě prázdno. Najednou se vedle mě objevila šmouha. Zastavila jsem se a podívala jsem se na to místo. Něco tam bylo.

Šla jsem blíž a odhrnula jsem větve. Tuhle část jsem neznala. Byl to klasický černý les, který spojuje dvě části lesa. Takový ten, kam se všichni bojí, ale pak tam jedna hloupá holka vleze. A ta holka jsem já.

Brodila jsem se křovím a šla jsem pořád hlouběji. Něco mě táhlo, abych pokračovala a nezastavovala. Zastavila jsem se na pláni, kde bylo jezírko. Už jsem zase byla na kraji, ale na úplně druhém kraji. Dívala jsem se na to jezírko a na řeku za ním.

Chtěla jsem se otočit a vrátit se, jenže mě něco sejmulo. Vyjekla jsem, ale víc už jsem nestihla. Odletěla jsem na silnici a skutálela jsem se ke kraji. Lidi kolem mě zděšeně utíkali. Postavila jsem se na nohy a hledala jsem toho, kdo mě sejmul. Jenže byl moc rychlý. Než jsem se nadála, stál u mě a držel mě pod krkem.

Pokusila jsem se ho kopnout, ale ani to s ním nehnulo. Chytla jsem ho za ruku, kterou mi drtil krk. Na sobě měl masku, takže jsem neviděla ani část jeho obličeje. Pokusila jsem se mu ji sundat, ale nedosáhla jsem na něj. Zvláštně si mě prohlížel a nakonec se vznesl do vzduchu.

Rozletěl se se mnou po cestě, kterou mým tělem zničil. Nakonec mě odhodil a já se znovu proletěla vzduchem. Vrátil se ke mně, ale já to už čekala. Chytnula jsem ho za ruku a hodila jsem s ním o strom. Jenže měl o dost větší sílu než já. Zvedl mě do vzduchu a vletěli jsme do řeky.

Snažila jsem s ním prát, ale on měl masku a mohl dýchat. Já bohužel vodu dýchat neumím. Po třech minutách bylo po všem. Já jsem plála ve vodě a pozorovala jsem toho člověka nade mnou. Pustil mě a pak se vrátil nad hladinu. Na to jsem už já sílu neměla. Oči se mi chtěly zavřít, ale ještě jsem něco viděla. Někdo skočil do vody. Potápěla jsem se ke dnu a snažila jsem se poznat tu postavu.

Jak byl jen pár metrů ode mě, hned jsem ho rozeznala. Táta. Chytl mě kolem pasu a začal plavat nahoru. Já jsem za ním spíš plála, protože jsem neměla sílu plavat. Vynořili jsme se a táta mě hned vytáhl nad vodu. Nadechla jsem se a chytla jsem se jeho ruky. Doplaval ke břehu a vytáhl mě na něj.

Lehla jsem si na záda a začala jsem vykašlávat vodu. Šíleně mě bolel krk. Táta se vyhrabal vedle mě a zvedl mě do sedu. Opřela jsem se o něj a pořádně jsem se nadechla.

,, Dobrý, už je to dobrý.,, šeptal. Zase jsem si lehla na zem a na chvíli jsem zavřela oči. Proč se mi tohle musí pořád dít?

,, Co jsi tady dělala?,, zeptal se mě. Podívala jsem se na něj a pak na ten les.

,, Prošla jsem lesem.,, ukázala jsem tím směrem.

,, Proč? Vždyť jsi byla na druhé straně!,, ječel na mě. V tu chvíli jsem se zarazila.

,, Jak víš, že jsem tam byla?,, zeptala jsem se ho. Táta se na mě chvíli díval a pak otevřel pusu.

,, Viděl jsem tě, jak si přišla.,, zkusil to.

,, Už vím, po kom jsem špatná lhářka.,, ušklíbla jsem se. Táta se zvedl a podíval se na mě naštvaně.

,, Mohl tě zabít! Proč jsi sem lezla?,, zeptal se mě. Proč je tak naštvaný? Vždyť se to stalo z ničeho nic.