Lučištnice

Část čtvrtá

Čas tu ubíhal jinak. Pomalu. V tomhle "bunkru" nebylo nic kromě dvou pohovek, lednice s jídlem a hodin. Jinak to byly čtyři holé stěny tmavě šedé barvy. Sev se natáhl přes jednu pohovku a neustále klepal prsty do opěrky. Já už z toho začínala šílet. Zhluboka jsem dýchala a nepřestávala přecházet po místnosti.

"Můžeš toho, prosím, laskavě nechat?" zavrčela jsem nakonec na Seva, který už dobrou hodinu klepal prsty do opěrky. Mně teda ta hodina připadala jako celá věčnost, ale hodiny na zdi mě ujišťovali v tom, že to fakt je jen jedna hodina.

"Čeho?" zeptal se Sev nevinně, posadil se, ale klepat prsty nepřestal.

"Toho klepání. Leze mi to na nervy!" vrhla jsem po něm vražedný pohled.

"A co to tvoje pochodování? To zas leze na nervy mně." Sev přestal klepat prsty a založil si paže na prsou.

Zhluboka jsem se nadechla a usadila se na druhou pohovku. "Vážně nemůžeme jít pomoct těm venku?"

"Tos uhodla. Vážně nemůžeme. Chtějí tebe. Takže ty tu budeš hezky sedět na zadku a čekat, až se to vyřeší." zabrblal a znovu si lehl.

"Právě. Chtějí mě. Proto by ostatní neměli pokládat životy za mě. Měla bych jít bojovat taky." pořád jsem si mlela svou.

Sev vytáhl z kapsy klíč od "bunkru" a střelil po mně pohledem.

Podívala jsem se mu do očí. "Neříkej, že nechceš bojovat. Neříkej, že neprahneš po Jejich krvi."

Sev sebou trhl. Bylo to na něm vidět. Zatínal svaly na rukou, prsty mu cukali. "Nemám zbraň."

"Nelži mi. Brann by tě tu neozbrojeného nenechal. Určitě tu máš někde luk a taky pár dýk." obrátila jsem oči v sloup nad tím, jak si mohl myslet, že mě obelže.

"Fajn. Jenom nakoukneme, zabijeme pár nepřátel a vrátíme sem, jasné? Budeme se držet u sebe, a jestli tě zabijí, tak počítej s tím, že Brann zabije mě." Sev vstal a vytáhl z pod pohovky luk a toulec se šípy.

Nedočkavě jsem vyskočila na nohy a stáhla si z ramenou luk. Sev odemkl dveře a vykoukl ven. Až sem doléhaly zvuky boje, zmučené výkřiky zraněných a sténání skoro mrtvých. A taky pár nelidských zvuků, které patřily těm, kteří tu byli pro mě.

Rychle jsme vyklouzli z místnosti a oba si nasadili šípy do tětiv. Šli jsme pomalu, opatrně jsme našlapovali a snažili se nedělat moc velký hluk, protože Oni měli tak skvělý sluch a dokázali by mě najít už jen podle zvuku mých kroků, nebo tlukotu mého srdce.

Došli jsme ke schodišti. Pomalu jsme se po nich vydali nahoru. Po cestě jsme potkávali mrtvá těla, jak našich spolubojovníků, tak i našich protivníků. Oni byli netvoři. Měli dlouhé tesáky trčící z úst, hadí oči a nos. Jejich kůže měla takovou nezdravě šedou barvu a na některých místech jim odpadávali kusy masa. Prsty měly zakončené drápy, které byly ostré jako břitvy. Trup měli lidský, ale nohy byly podivné, šupinaté, přičemž ty šupiny, byly tvrdé jako pancíř. Byli to podivné hříčky přírody. A snažili se mě zabít, z mně neznámého důvodu.

"Pozor!" zakřičel Sev a vystřelil šíp těsně nad moji hlavu. Jeden z těch netvorů s šíleným skřekem padl k zemi mrtev.

"Díky." špitla jsem.

Sev jen kývl a pokračoval dál v chůzi. Do tětivy si nasadil nový šíp a očima neustále pátral po nové hrozbě.

Došli jsme na patro. Za tu chvilku co jsme šli do schodů, vše utichlo. Bylo slyšet jen naše dýchání. Vyměnili jsme si jeden rychlý pohled a pak se za námi ozvalo: "Co tu zatraceně děláte?!"

Nadskočili jsme a rychle se otočili. Za námi stál Brann a silně se mračil.

Sev spustil luk a ukázal na mě.

Přikrčila jsem se s vědomím, že mám problém. A to pořádný.

Omlouvám se za poněkud kratší kapitolku, ale prostě teď není čas ani nálada. Dneska jsem byla za koníkem, kterého jezdím, kterému včera operovali nožku. Tuhle kapitolu mi už ale zbývalo jen dopsat, tak jsem k tomu dnes nějak překecala a tady teda je. Určitě nebude tak záživná, ale prostě toho je v poslední době moc. Snad mě chápete :-)

-Tessienka