Lučištnice

Část patnáctá

Jelikož jsme nevěděli, kde začít s hledáním pravé identity tajemného Luka, vydala jsem se na místo našeho úplně prvního setkání. Do parku. Posadila jsem se na tu stejnou lavičku a čekala. Na zádech mi visel toulec plný šípů a v ruce jsem pevně svírala rukojeť svého luku. Sev byl někde ukrytý společně s Brannem. Oba dva byli moje záloha a zároveň ochranka. Kdyby se náhodou Luke pokusil mi něco udělat. Finn zůstal u Neeny jako záloha na základně. Řekl, že už by bylo moc nápadné, kdyby se po parku procházeli čtyři lidi se zbraněmi. Takže jsme na to byli sami.

Ale jako pomoc při kontaktování jsme od Finna dostali do ucha malé sluchátko, které já měla schované pod vlasy a mikrofon, který jsem měla na pásku od toulce. Brann a Sev měli mikrofon v ústech, přilepený na zubu a sluchátko měli stejně jako já v uchu.

„Khali, pořád nic?" ozval se mi v uchu Brannův hlas.

„Nic." zamumlala jsem a přelétla očima park. U jednoho stromu jsem zahlédla opírat se Seva. Všiml si, že se na něj dívám a usmál se.

„Tak to jsem netušil, že jsi tak hlídaná." ozval se za mnou pobavený hlas. Hlas člověka, na kterého jsem čekala. Luke byl tu.

„Jak hlídaná?" otočila jsem se na něj udiveně.

„No, támhle u stromu máš jednoho strážce a taky jsem v parku potkal Branna. Ale ten byl tak zabraný do sledování okolí, že si mě ani nevšiml." pokrčil rameny a loudavým krokem se došel posadit vedle mě.

„No, asi potřebuju být hlídaná, když se mám sejít s někým, kdo lže, jako když tiskne." poznamenala jsem a mrkla na něj.

Luke se zhluboka rozesmál. „Je mi líto, že si o mě myslíš, že jsem lhář, Khali. To jsem nechtěl."

„A proto jsi tedy lhal, že jsi byl s Brannem zajat u Nich? A proto žena, co se vydává za moji matku, ztuhla při zmínce tvého jména?" střílela jsem po něm otázkami.

„Trefa." Ušklíbl se na mě. „Hele, to co co jsem ti tehdy v tom parku řekl, byla pravda. Znám tě. Opravdu jsme spolu vyrůstali. Jen jsem nebyl s Brannem u Nich."

„Řekni mi, Luku, proč ti nevěřím ani půl slova?" zeptala jsem se ho a položila si luk na stehna. Dlaň, ve které jsem luk svírala, byla zpocená.

„No to řekni spíš ty mě, Khali. Já to totiž nevím. Říkám ti naprostou pravdu. Teď. Opravdu tě znám od malička. Byla jsi velmi roztomilé dítě. Hrávali jsme si společně tady v parku. Běhávali jsme tu celé dny a byli jsme šťastní. Tedy já byl určitě šťastný. Tvá máma nás učila střílet z luku. Alespoň jednomu z nás tato dovednost zůstala." Pokynul rukou k luku na mých stehnech.

„Khali, nevěř mu ani slovo. Lže. Víš to." Ozval se mi v uchu Sevův naléhavý hlas.

Já vím, Seve, já vím. Ale poslechnout si ho musím. Musím vědět, co mi chce říct, problesklo mi hlavou. Nemohla jsem Sevovi odpovědět. Musela jsem ho ignorovat. Ignorovat tu naléhavost v hlase.

„Stephene, nemusíš se o Khali bát. Nic jí neudělám." Prohodil jen tak mimoděk Luke a pohlédl na Seva, který se opíral o stejný strom, jako než Luke přišel. Jenže v tento moment měl v tětivě nasazen šíp, ale luk měl skloněný k zemi. Čekal na záminku vystřelit. Čekal na to, až mě Luke napadne nebo udělá cokoliv, co by mě ohrozilo. Všimla jsem si že Brann se přiblížil na dostřel. Stál tak abychom tvořili trojúhelník. Sev jeden vrchol, já s Lukem druhý a on poslední. Taky měl nachystaný šíp v tětivě a taky vyčkával.

„Jo, uklidněte se, oba. Děsíte kolemjdoucí. Ukliďte šípy a hoďte se do klidu." Zamumlala jsem a na oba se významně podívala.

Ani jeden neposlechl. Věděla jsem, že je to zbytečné. Že je zbytečně se s nimi hádat. Stejně by šípy neschovali.

„No, Luku, vypadá to tak, že ti absolutně nevěří, takže máš holt smůlu." Otočila jsem se na mého údajného kamaráda z dětství. „A teď bych byla ráda, aby ses dal do vysvětlování. Jak si se se mnou vlastně seznámil?"

„Eh, chceš kratší nebo delší verzi?" zhluboka se nadechl.

„Klidně ať to zkrátí, nemáme na něj celej den." Poznamenal poněkud otráveně Sev.

„Máš to zkrátit. Nemáme na tebe celej den." Řekla jsem mu.

„Moje máma a tvoje máma byli kamarádky. Od malička. Když tvoje máma otěhotněla, tvůj táta umřel a tvůj děda vás vykopnul, moje máma se vám snažila pomoct. Ale nedovolilo jí to její vlastní těhotenství a hlavně můj otrocký otec. Nesnášel tvoji mámu. Nevím důvod, ale bylo to tak. Narodil jsem se o pár dní dřív než ty. Když se můj otrocký otec jednoho večera uchlastal k smrti, naše mámy se spolu opět začaly bavit. Žili jsme spolu pod jednou střechou nějakým pánem, který se tvojí mámy ujal, když měla těsně před porodem. Vyrůstali jsme spolu. Když ten pán pak umřel, bylo ti skoro osm. Museli jsme se odstěhovat. Moje máma měla štěstí a mohla se vrátit domů. Ale tvoje máma se ocitla na ulici. I s tebou. Od té doby co ten pán umřel, jsme se neviděli. Co vím, tak si tě nějaký chlap odvedl do akademie, pak jsem ztratil přehled. Chtěl jsem tě najít, ale taková akademie se dost těžko hledá, když absolutně netušíš, jak vypadá nebo kde je. Bylo to jako by ses ztratila z povrchu zemskýho." Pozorně mě sledoval a čekal na moji reakci.

„No a nech mě říct, jak to s mým odvedením do akademie vlastně bylo. Nevzpomínám si vůbec na nic, co se stalo. Moje vzpomínky začínají jednoho upršenýho dne, kdy jsem v dálce zahlédla obrovský hrad. Bylo mi mizerně. Byla jsem sama, bylo mi osm, měla jsem hlad a byla jsem nemocná. Jediný co jsem vlastnila, byl luk, který mi pravděpodobně darovala máma a prázdný toulec na zádech. Když jsme se konečně dopotácela přes tu šílenou pustinu k hradu, tak jsem ani neměla tu sílu na to se udržet při vědomí. Zabušila jsem na vrata, svezla se k zemi a poslední věc co si z té noci pamatuju je to, že mě našel Brann. V naprosto zuboženým stavu. Z nějakého mě doteď neznámého důvodu mě očekávali. To si zase pamatuju já. Nevím, proč si nepamatuju nic z dřívějška, ale moje vzpomínky začínají ten den. Začínají přesně v ten moment, kdy jsem spatřila hrad." Mluvila jsem tak rychle, až jsem lapala po dechu. Chtěla jsem to všechno ze sebe co nejrychleji dostat. Už jsem to v sobě držela příliš dlouho. A ačkoliv jsem Lukovi nedůvěřovala, jen on byl schopen mi pomoct vzpomenout si, co se stalo před akademií. Jedna věc, celkem mě udivující byla ta, že jeho a verze mé takzvané matky se shodovala skoro ve všech bodech.

Poté co jsem domluvila, všichni mlčeli. Akademií se samozřejmě roznášelo hodně verzí toho, jak jsem se tam dostala, ale ještě nikdo to neslyšel z mého pohledu.

„A za celý můj život se mi v hlavě nahromadilo více otázek, než jsem dostala odpovědí, ale momentálně mě napadá jediná. Proč po mě Oni jdou?" vyhrkla jsem na Luka, hned jak jsem popadla dech.

Tady máte jednu dlouhou a částečně i vysvětlovací kapitolu. Samozřejmě jsem vám nemohla prozradit vše. Nic by mi totiž nezbylo na další kapitoly, ale snad vám alespoň tohle pomohlo se trošku zorientovat jak to vlastně bylo. Teď jen jestli Luke a Neena mluví pravdu. Co myslíte? Myslíte, že mluví pravdu nebo se společně jen domluvili a teď Khali lžou? A jaký myslíte, že mají Oni důvod pro to aby šli po Khali? Piště do komentů vaše odhady.

                                                                                                                                Vaše Tessienka.