Lučištnice

Část desátá

Šli jsme přes pustinu. Jestli takhle vypadal celý svět tak potěš pánbůh.

Nyní jsem již chápala, proč Brann nechtěl, abych opouštěla akademii. Byla to hrůza.

Plahočili jsme se pustinou snad půl dne a zatím jsme nepotkali ani živáčka. Bylo to tak děsivé, až to bylo fascinující. Ačkoliv jsem nechápala, kde Brann vzal ty povídačky o vrazích, zlodějích a podobných monstrech, když tu nikdo nebyl.

"Nechápu, proč je tu takový zatracený vedro." hřbetem ruky jsem si otřela čelo. Potila jsem se i na místech u kterých jsem nevěděla, že to vůbec jde.

"To nejsi sama." Sev se ušklíbl.

"Hej! Připravte si zbraně. Něco je ve předu." upozornil nás Finn, který šel jako první.

Stáhla jsem si z ramen luk a připravila si do něj šíp.

A pak se to něco vynořilo.

Byl to muž. Trošku menší, šedivý a špinavý. Ale hlavní věc na něm byla, že se smál. Smál se hystericky a neovladatelně. Smál se skoro bez přestání. Až nás pak spatřil. Na chvíli se smát přestal. Zíral na nás bez mrknutí. Stál a jen koukal. Pak na nás ukázal prstem, jeho rty se pohnuly, ale zvuk nevydal žádný. Pak se znovu rozešel a začal se opětovně smát.

Zírala jsem na něj a nic jsem nechápala. Sev se tvářil stejně zmateně jako já. Ale Finn pokrčil rameny, schoval svůj meč a znovu pokračoval v cestě. Ostatní špioni ho napodobili.

Byli už notný kus před námi, když jsme se, já a Sev, vzpamatovali, sklonili luky a rozběhli se za nimi.

"...před námi. Nejsme daleko." dokončoval zrovna Finn svoji řeč.

"Cože?" špitla jsem směrem k Sevovi, ale on jen bezmocně pokrčil rameny.

Jeden z mužů před námi se otočil a otráveně obrátil oči v sloup. "Město. Před námi."

"Aha. Díky." kývla jsem.

Muž se otočil zpět a potřásl hlavou.

V tenhle moment jsem začínala přemýšlet, jestli nebyla chyba jít s nimi, ale na to bylo pozdě. Zpět do akademie jsem jít nemohla.

***

Nevím, jestli se to dalo považovat za město, ale když to ti muži říkali, nejspíše to tak bylo.

Byla tam spousta normálních domů, ale pak i nějaké vysoké, skleněné budovy.

Míjeli jsem spousty lidí. Ti se za námi ohlíželi a vrtěli hlavami.

"Proč na nás tak zírají?" zeptala jsem se Seva a pořádně se k němu přitiskla.

Takové množství lidí mě děsilo.

"Já nevím." Sev zavrtěl hlavou a pravou rukou mě pevně objal. Jeho oči patráli v davu po nějaké hrozbě.

"Máme zbraně. To oni neznají. Teda znají, jen se jim tu nikdo normálně neproducíruje se zbraněma jako by se nechumelilo. Stejně, jako my neznáme ty jejich moderní serepetičky, jako například telefon." obrátil se na nás Finn.

"Telefon?" pohlédla jsem na Finna ještě zmateně.

"Věc se kterou oni komunikují." Finn pokrčil rameny.

"Takže vysílačka." zamumlal Sev.

"Ne. Telefon. Je to podobné, ale telefon je modernější s vícero funkcemi a můžeš si v něm třeba i číst. Je to hodně moderní věcička." vysvětloval nám Finn. Nakonec jsme všichni tři pokrčili rameny a nechali to být.