Lučištnice

Část třetí

Ztěžka jsem dýchala, plíce mi hořely, ale já běžela dál. Zbýval mi ještě kousek. Mé nohy se dál hýbaly a běžící pás se pod nimi pohyboval. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Sev běží vedle mě z pravé strany.

Ještě sto metrů. Pot se mi dostával do očí a ty mě začínaly štípat. Hřbetem ruky jsem si pot z čela rychle otřela a pokračovala dál.

Ještě padesát metrů. Začínala jsem se dusit. Dýchání se mi zhoršovalo.

Ještě čtyřicet metrů. Já to doběhnu.

Ještě třicet metrů. Zatnula jsem zuby a se zavrčením se pobídla ještě k rychlejšímu běhu.

Dvacet metrů. Ještě kousek!

Deset metrů. To dám!

Pět metrů. Kolena se mi začala podlamovat a já párkrát klopýtla.

Cíl. Pás zpomalil, až nakonec zastavil a já se svezla na něj. Rozkašlala jsem se a lapala po dechu. Na prsou mě bodalo a plíce mi hořely čím dál víc. Skoro jsem nemohla dýchat.

„Gratuluju, Khali. Máš nejlepší čas." Sott, náš instruktor na vytrvalost, mi podal ruku a pomohl mi na nohy. Potom mě poplácal po rameni a vydal se k dalšímu běžci, který dokončil jeho čtyřiceti kilometrový pekelný běh.

Popadla jsem flašku vody a na pár hltů ji celou vypila, ačkoliv jsem věděla, že bych měla pít po malých doušcích. Stáhla jsem si z ramenou ručník a otřela si pot z tváře, který mě stále pálil v očích.

Sev doběhl a slezl z pásu. Pousmál se a mrkl na mě. „Pohodička, ne?"

Zašklebila jsem se na něj a obrátila oči v sloup.

Uchechtl se, potřásl hlavou a obrátil do sebe svoji flašku vody.

Zamračila jsem se na něj a opřela se o displej běžícího pásu, nohy se mi stále třásly a já nevěděla, zda bez pomoci zůstanu stát, nebo zda si kecnu na zadek. Ale nejspíš to druhé.

„Kdo doběhl, můžete odejít. Máte volno." zavolal Sott a zamyšleně hleděl do papírů s našimi časy.

Rychle jsem vyšla z týrací místnosti, jak já jsem nazývala naši běžeckou místnost a vydala se do svého pokoje. Měla jsem ho v učitelském křídle, jelikož mě jako jedinou holku nechtěli nechat na koleji s ostatníma, teda hlavně Brann mě tam s nimi nechtěl nechat bydlet.

***

Vylezla jsem ze sprchy, ručník obalený kolem těla a druhým jsem si na hlavě vytvořila jakýsi turban, aby nasákl vodu z mých vlasů. Našla jsem si nějaké džíny, bavlněné tričko a delší vlněný svetr. Rychle jsem se převlékla, ručníkem si vydrbala vlasy a vyfoukala je.

Těsně poté co jsem vypla fén, se na chodbě ozvala siréna. Byl to velice hnusný a otravný zvuk. A ozýval se pouze v nejvyšší nouzi, takže já ho ještě nikdy nezaslechla, kromě cvičení, které se u nás pořádali každého půl roku.

Do pokoje mi vtrhl Brann a já vylekaně nadskočila. V rukou nesl dva luky, můj a svůj, a na zádech mu visely dva toulce.

Vzala jsem si od něj svůj luk a jeden toulec. „Co se stalo?"

„Napadli školu." Brann se nervózně podrbal na bradě a zamračil se.

„To mi došlo, ale kdo?" obrátila jsem oči v sloup.

Brann vyběhl z mého pokoje a já ho urychleně následovala. Neodpověděl, ale já to tak nějak tušila. Byli to Oni. A přišli si pro jednu jedinou dívku na této škole. Pro mě.

„Musím tě dostat do bezpečí." zavrčel Brann a rychle se prosmýkl kolem učitelů, kteří nervózně postávali u dveří od svých pokojů.

„Tak proč jsi mi donesl luk, když mě teď schováš?" zeptala jsem se překvapeně. Čekala jsem, že mě pustí do boje, ale proti Nim by mě do boje nikdy nepustil. A ostatní taky ne.

„Aby ses mohla při nejhorší možnosti chránit." odpověděl mi, když jsme konečně dorazili ke schodišti.

Oba jsme schody dolů brali po dvou. „Kdo se mnou bude tentokrát?"

„Sev." ohlédl se po mně a pokrčil rameny.

Klopýtla jsem, ale zase jsem se rychle narovnala a pokračovala v běhu za Brannem. „Proč on?"

„Je dobrý a navíc jsem myslel, že jste kamarádi." Brann trošku zpomalil.

Rychle jsem ho dohnala. „To ano, ale myslela jsem, že se mnou zůstaneš třeba ty."

Brann se na mě podíval a smutně pokrčil rameny. „Promiň, Khali, ale já musím bojovat."

Přikývla jsem. „Ale doufat mohu, že?"

Brann se uchechtl a když před sebou spatřil Seva, zase zrychlil. Sev stál před dveřmi do bezpečnostní místnosti.

„Buď opatrný." řekla jsem Brannovi, předtím než mě prostrčili malou škvírou do místnosti.

„Ty taky." řekl Brann, usmál se a pak za námi zavřel dveře.

„A teď jsme v tom sami." zahučel Sev a posadil se na jednu z dvou pohovek, které tu byli.

Tak tady máte novou Silvestrovskou část :) Doufám, že si ji užijete a přeji hezkého Silvestra a šťastný Nový rok :)

                                                                                                                                                -Tessienka