Lučištnice

Část třináctá

"Jdem jenom pro Branna, žádní hrdinství. Vezmem Branna a mizíme." ozvalo se ze zabudované vysílačky v masce.

"Dobře." zaslechla jsem někoho.

Moc jsem toho přes dým neviděla. Maximálně tak obrysy. Někde jsem zaslechla střelbu ze zbraně. Stáhla jsem si z ramen luk a do tětivy nasadila šíp. Vše ztichlo a já slyšela jen svůj vlastní zrychlený dech. Pomalu jsem kráčela v před a rozhlížela se kolem sebe. Kousek přede mnou se něco mihlo a já zaslechla Jejich skřek. Vypustila jsem jeden šíp a vzápětí za ním další. Ozval se skřek plný bolesti, který vzápětí utichl. Došla jsem k tělu jedno z nich, které bylo prošpikované mými šípy naskrz. Ležel na zemi a sténal. Vytáhl jsem dýku a zabodla Mu ji do srdce. Nebo do místa, kde by srdce mělo být. Netvor ztichl a já vrátila dýku zpět do pouzdra. Nasadila jsem do tětivy další šíp a pokračovala.

Za mnou se ozvalo zašramocení. Otočila jsem se a zůstala stát tváří v tvář jednomu z Nich. Zrůdnýma očima na mě zíral a z tlamy mu trčely vyceněné tesáky. Vrhl se na mě a já stihla jen vystřelit jediný šíp. Strhl mě k zemi a snažil se mi zabořit tesáky do kůže. Cukala jsem sebou a snažila se vytáhnout dýku. Pokusy o to jsem nakonec vzdala a snažila se pouze nenechat se pokousat. Netvor se zase snažil mě rozcupovat a roztrhat tesáky na kusy. Mně se nějak nakonec podařilo vyklouznout z uvěznění pod jeho tělem a vytáhnout tu zatracenou dýku. Skokem jsem se mu vrhla na záda a zabodla mu do nich dýku. Jak se postavil na nohy, klouzala jsem zpět na zem a přitom mu na zádech tvořila dlouhou ránu. On si toho ani nevšiml a otočil se na mě. Jediným máchnutím mě odmrštil o kus dozadu. Rána do zad mi vyrazila dech a ten jsem se několik příštích momentů snažila marně popadnout.

"Khali? Jsi v pořádku?" u mě se objevil jeden z mužů.

"Pozor. On je tam." vyrazila jsem ze sebe mezi několika zalapáními po dechu.

Muž vzhlédl a zaútočil na netvora. Zabodl mu pár dýk do těla, ale nemělo to žádný účinek. Netvor stále stál na nohou,jako by mu to skoro neublížilo.

"Do srdce." vydala jsem ze sebe.

Muž přikývl a vytáhl další dýku. Tu mu zarazil hluboko do hrudi a tím konečně dostal netvora na zem. Netvor s několika skřeky konečně umřel.

Ten muž mi pomohl vstát a podal mi moji dýku i luk, který se válel notný kus ode mě na zemi.

"Děkuju." pohlédla jsem muži do tváře a věděla jsem, že na tu tvář nezapomenu. On jen pokývl a zase odběhl pryč.

Já jsem zase pokračovala dál. Všechen dým už zmizel a tak jsem si sundala masku. Měla jsem z ní úplně zpocenou tvář a přední část vlasů.

"Máme ho! Mizíme!" ozval se výkřik rozléhající se celou tovární halou. Rozběhla jsem se zpět ke dveřím, kolem dvou netvorských mrtvol a pak ven.

Tam už stáli Sev s Finnem, kteří mezi sebou táhli Branna, pomláceného a zkrvaveného. Ale živého.

"Díky bohu." zašeptala jsem, když jsem viděla, že Brann, Sev i Finn jsou v pořádku.

Tak tady je. Krátká,ale bojovná nová část GWTB. Doufám,že se vám líbil a že jsem alespoň některé z vás potěšila faktem,že je Brann zachráněn. Budu ráda,když mi svůj názor svěříte do komentu.

Vaše Tessienka.