Lučištnice

Část čtrnáctá

Probudil mě křik. Ozýval se z vedlejší místnosti, kde v tuto chvíli spal Brann. Byla hluboká noc a on znovu křičel ze spánku. Byli to tři dny co jsme jej vysvobodili od Nich. A on měl každou noc noční můry a křičel.

Vstala jsem z postele a šla za ním.

Ležel ve "své" posteli a křičel. Jeho tělo se třáslo.

"Branne." opatrně jsem na něj promluvila a chytila ho za ruku. 

Jeho tělo se vyšvihlo do sedu a on na mě zíral s očima do široka otevřenýma. "Co-co-co se děje?"

"Zase jsi křičel. Ze spánku." posadila jsem sen na kraj postele. "Probudilo mě to."

Brann se na mě ustaraně podíval. "Moc se omlouvám. Zas ten sen. Vždyť víš."

Věděla jsem. Každou noc, od jeho vysvobození, se mu zdálo, že Oni zajali mě. Že mě mučili a on se na to musel dívat. 

"To nic. Vidíš, že jsem tu. Živá a zdravá. Takže se neboj a spi v klidu." usmála jsem se na něj a pevně mu stiskla ruku.

"Spi v klidu. To se snadno řekne, ale těžko udělá, Khali." zamračil se.

"Tak jo. Víš co? Jdu si donést deku a lehnu si za tebou. Můžeme si povídat. Ráda bych se od tebe dozvěděla něco o Lukovi." navrhla jsem mu a urychleně vstala z jeho postele.

Brann se zarazil. "Počkej. O jakém Lukovi?"

"No, byl s tebou u Nich. Donesl mi ten stříbrný řetízek co jsem od tebe dostala k dvanáctinám. Nedávno jsem ho ztratila. Teď se mi vrátil. Myslela jsem, že jsi si ho vzal, abys na mě nezapomněl." rukou jsem se dotkla stříbrného řetízku, který už od prvního setkání s Lukem visel bezpečně zpět na mém krku.

"Vzal, ale taky mi zmizel. Neznám žádného Luka, byl jsem u Nich sám. Nikdo jiný tam se mnou nebyl." Brann mluvil tiše, dosti udiveně. "Khali, kdo je Luke?"

Nervózně jsem se podrbala na zátylku. "To já teda nevím. Jdu si pro deku a povím ti co se stalo."

***

Mluvili jsme s Brannem celou noc a podrobně jsme rozebírali Luka ze kterého se nakonec vyvinul úplně cizí člověk. Brann se netvářil moc nadšeně, že jsem poslouchala úplně cizího kluka, ale přeci jen pomohl nám ho zachránit, takže proti němu necítil takovou zášť.

Ráno jsme vstali a šli společně na snídani, kterou pro nás přichystala Neena. Pořád jsem jí nevěřila a snažila jsem se jí co nejvíce vyhýbat. Ale přeci jen občas jsem jí musela potkat. Finn a Sev už na snídani dávno byli.

"Takže co je dnešním plánem dne?" zeptala jsem se, jakmile jsem se usadila. "Zase sedět na zadku a čumět do zdi?"

"No, dnes máme poměrně nabitý program. Sbalit se a vyrazit zpět domů do akademie." tleskl Finn nadšeně rukama.

"Vracíme se domů?" nebyla jsem schopna uvěřit jeho slovům.

"Vracíme se domů." usmál se široce.

Střelila jsem pohledem po mém mentorovi. Tvářil se vyděšeně. Bál se návratu domů, přeci jen byl teď považován za zrádce. 

"A co Brann?" předběhl mě s otázkou Sev.

"Jde s námi. Však mi ředitele přesvědčíme, že to Brann neudělal dobrovolně a že byl oběť. Což je mimochodem vlastně pravda. Ředitel to pochopí. Určitě." odpověděl Sevovi Finn.

Neena vešla do místnosti, ve tváři velice zamyšlený výraz. "Khalindo, mohu si s tebou promluvit?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne."

Byla šokovaná. "Prosím. Potřebuji s tebou opravdu vážně mluvit."

Sev se na mě povzbudivě usmál.

"Dobře." šla jsem za ní.

Zavedla mě do vedlejší místnosti a posadila se do jednoho z křesel, které v místnosti byly. "Posaď se, Khalindo, prosím."

"Postojím. Co chcete?" zeptala jsem se a založila si paže na prsou.

Neena vzdechla a přehodila si nohu přes nohu. Nakonec spustila: "Byla bych ráda, kdyby jsi tu se mnou zůstala a na akademii se nevracela. Chápu, že mi nevěříš, obzvlášť když jsem se ukázala po tak dlouhé době, ale ráda bych tě poznala. Poznala svoji dceru."

"Máte pravdu. Nevěřím vám ani slovo, dámo. A rozhodně tu s vámi nezůstanu. Akademie je můj domov a já se nemohu dočkat až se tam vrátím, společně s Brannem, který je má opravdová a jediná rodina." z mého hlasu čišelo silné nepřátelství, ale co ta ženská čeká? Že se po osmi letech zázračně setkáme a padneme si do náruče? Hlavně, když mi bude vykládat, že je má matka. Ani náhodou.

"Khalindo, nechceš to ještě zvážit? Stephen by tu s tebou mohl zůstat. A Brann taky, myslím si že se mu zpět do akademie ani nechce. Ví, že ho zpět nepřijmou."

"Ne, nechci to ještě zvážit. Akademie je můj jediný a pravý domov, chápete to? Stejně tak i Sevův a Brannův. A Branna přijmou zpět, protože je nevinný!" byla jsem rozčilená. Ona nechápala, že tu s ní nechci zůstat.

"Dobře, chápu to, Khalindo." vstala a chtěla se vydat zpět, ale já ji ještě zarazila.

"Kdo je Luke?" zeptala jsem se.

Ztuhla a vykulila oči, to bylo ale jen na vteřinu, pak zase dokonale ovládla svůj výraz. "Nikoho takového jména neznám."

Lhala jako když tiskne. Věděla naprosto přesně kdo Luke je. A já to musela zjistit též.

Když jsme se vrátili zpět, odtáhla jsem si bokem Finna. "Potřebuju tu ještě pár dní zůstat. Je to hodně důležité. Můžeme návrat do akademie ještě odložit?"

Finn se zamračil. "Co se stalo? Tak jsi se těšila."

"Objevilo se něco co opravdu potřebuju vyřešit. Můžeš tedy odchod posunout?"

Finn se na mě smutně usmál. "Bohužel nemůžu, děvče. Ale můžu poslat chlapi domů a zůstat tu s vámi. Šlo by to?"

"To by šlo. Aspoň že takhle." kývla jsem. Teď už mi nic nebrání v tom zjistit, kdo je Luke a co je vlastně Neena zač.

Moc, moc, moc, moc se omlouvám za tak dlouhou pauzu, ale prostě nebyl čas. Doufám, že se vám tato kapitola líbila.

Moc bych vás chtěla poprosit, vy kteří máte rádi tento příběh, účastním se Wattpad Awards  podzim 2015, dostala jsem se do finále a byla bych ráda kdyby jste za mě hlasovali. Moc děkuji.

                                                                                                                                        Vaše Tessienka.