Lučištnice

Část dvacátá pátá

O týden později - Stephen

Netrpělivě jsem čekal na chodbě, než Joseph a jeho synáček Luke, konečně vypadnou z pokoje Khali. Kontrolovali jí stehy a celkově jí dělali prohlídku a bůh ví ještě co. Už to trvalo hrozně dlouho.

Konečně se otevřeli dveře a já se konečně mohl vrátit za Khali. Bohužel mě, ale ještě zastavil uprostřed vykročení Joseph. „Dovolil jsem Khali pomalu začít zase střílet. Ale jen pomalu. Pokud nebudeš plnit moje úkoly mimo, budeš mít ještě jiný úkol. Hlídat ji."

Chvíli jsem na něj koukal a nakonec jsem přikývl.

„Ale když budeš mít úkol mimo, bude ji hlídat Luke." Dodal pak rychle Joseph.

Zamračil jsem se. To se mi nelíbilo. Nelíbilo se mi, že by se Luke motal kolem Khali.

„Budete se muset smířit. Khali je důležitá. Ty to víš a Lukas též. Máte stejný cíl. Takže tohle je příkaz. Usmiřte se."

Luke, který stál za ním a mračil se stejně jako já. Nakonec vzdechl a napřáhl ke mně ruku. „Mír?"

Chvíli jsem váhal, ale Joseph měl pravdu. Takže jsem jeho podanou ruku přijal a tím pomohl k zabezpečení Khali.

O dva týdny později - Khalinda

Pevně jsem svírala tětivu mého luku a snažila se ji co nejvíce natáhnout. Svaly na břiše se mi stáhly a břichem mi projela bolest. Nevnímala jsem ji, nemohla jsem.

Slyšela jsem za sebou těžký dech monstra, kterým byl můj přítel. Dohlížel na mě. Měl o mě strach a nechtěl, abych byla sama. Nikdy. Bohužel to znamenalo, že nějakým způsobem, sama ani nevím kdy, Sev uzavřel nějakou mírovou dohodu s Lukem, takže když Sev nemohl, hlídal mě on. A to se mi vůbec nelíbilo.

Luke mi do trénování věčně kecal a brblal, že se přepínám. Ignorovala jsem ho, to ano. Ale bralo mi to více sil, než trénování za dozoru Seva.

Sev totiž občas trénoval se mnou. Měl sice o hodně větší luk, přizpůsobený jeho velikosti, ale i tak mi to připomnělo staré časy. Naše společné střílení a tréninky. V době, kdy ještě bylo vše normální. Stýskalo se mi po tom všem. Nechápala jsem, jak se to všechno mohlo během chvíle takto změnit.

Jen čekám na den, kdy budu opět v plné síle a budu moct konečně uskutečnit svůj plán a vrátit se pak se Sevem zpět do akademie. Jeho monstrózní vzhled sice ještě budeme muset nějak vyřešit, ale zvládneme to. Společně.

Vystřelila jsem šíp a rychle spustila luk, abych trošku povolila svým břišním svalům a celému břichu, které mě tak moc bolelo.

Sledovala jsem, jak šíp těsně minul okraj terče a zavrtal se do písku tréninkové haly. Rozčileně jsem pro sebe zamrmlala a vzala si další šíp.

Sev mi zaklepal na rameno, to znamenalo, že má tréninková hodinka vypršela. Vložila jsem ještě naposledy do tětivy šíp a tětivu natáhla. Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu vypustila šíp.

Konečně! Tento jeden poslední šíp konečně trefil terč. Sice jen na kraji, ale byl to alespoň malý pokrok.

Kolem mého pasu se omotaly ruce zakončené drápy. Sev mě objal a pořádně si mě přivinul k sobě. Chytila jsem ho za ruce a přitiskla se k němu ještě víc.

„Uděláme to za týden." Zašeptala jsem k němu.

Z jeho hrdla jsem zaslechla tiché zavrčení. Nesouhlas.