Lučištnice

Část sedmá

Když jsme se od sebe odtáhli, zírala jsem na něj. Oba jsme byli udýchaní a červení v tvářích.

"Co to bylo?" zeptala jsem se ho a rychle jsem vyskočila na nohy.

"No já nevím, polibek?" nadzvedl se na loktech a podíval se na mě jiskřícíma očima.

"Seve, nedělej si z toho srandu. Proč jsi to udělal?" zamračila jsem se na něj.

"Khali, nebudu to zapírat. Líbíš se mi. Dlouho. A chtěl jsem tě políbit, vyzkoušet jaké to je se dotknout těch tvých rtů," ladně vstal s širokým úsměvem na rtech.

"A jaké to bylo?" nadzvedla jsem obočí.

"Lepší, než jsem si představoval."

"Ty sis to představoval?" zalapala jsem po dechu.

Sev přikývl a jeho úsměv se ještě rozšířil.

Vytřeštila jsem oči a spadla mi čelist. Pak jsem si odkašlala, "Musím jít."

Otočila jsem se a rychle vyběhla ven. Slyšela jsem jak za mnou Sev volá, ale nezastavila jsem ani se neotočila. Bežela jsem na pokoj, kde jsem se zavřela. Sundala jsem ze sebe propocené oblečení a šla do sprchy.

***

Zrovna jsem si v posteli četla nějakou knížku co jsem v knihovně našla, když do mého pokoje vběhl Brann. Viditelně si oddech, když mě uviděl.

"Co je, Branne?" ani jsem na něj nezvedla oči, ale plně jsem vnímala jeho přítomnost.

"Sev za mnou přišel, že jsi utekla a on tě nemohl najít. Navíc jsi ani nebyla na večeři." vysvětloval rychle Brann, zavřel za sebou dvěře a posadil se na krajíček mé postele, záda perfektně rovná.

"Neměla jsem hlad." pokrčila jsem rameny a dělala, jakože pokračuju ve čtení knihy dál.

"Měla bys jíst, Khali, potřebuješ to. A proto máš večeři do postele." zpoza zad vytáhl hnědý papírový sáček a položil ho vedle sebe na postel, přímo mezi nás.

V ten moment jsem zaklapla knížku a nadzvedla na něj obočí. "Co v tom je?"

Brann pokrčil rameny a posunul sáček blíž ke mě.

Nakoukla jsem dovnitř a vytáhla ven pořádný hamburger, hranolky a colu. Tři věci, které jsem v životě nejedla a nepila. "Kde jsi to vzal?"

"Byl jsem dnes odpoledne mimo akademii, něco zařizovat, tak jsem ti to přinesl, aby jsi ochutnala. Sice to není naprosto zdravá večeře, ale každý může jednou zhřešit, že? Hlavně, když je to moje malá svěřenkyně." Brann se na mě šibalsky usmál.

Začala jsem se smát. "Tak děkuju, Branne. A jaké to je? Mimo akademii?"

Brann zvážněl. Věděl, že jsem se vždy chtěla podívat mimo akademii, ale to při mém postavení nešlo. "Není tam o nic o co by člověk stál. Je tam prach, špatný vzduch a nepříjemní lidé. Jsou tam i zlý lidé, zloději, vrazi, pedofilové. Nic pro člověka jako ty, Khali, věř mi."

Vzdechla jsem. Tohle mi říkal vždy, ale i když mi to říkal, tak věděl, že mě to neodradí a když budu mít příležitost, ven se podívám. Sice jsem od tama přišla, ale bylo to dávno, nepamatovala jsem si to. A proto tolik toužím se tam podívat, vidět svoji domovinu.

Pak Brann vstal a beze slova odešel. Nechal mi soukromí na tu slavnostní nezdravou večeři.

***

Bylo dávno po večerce, když jsem se plížila ze svého pokoje dlouhými chodbami akademie. Celý večer jsem si nechávala projít hlavou tu odpolední eskapádu se Sevem a rozhodla jsem se, že bych se mu měla omluvit.Což znamenalo vyplížit se do třetího patra, kolem hlídky a do pokoje číslo 3.07, což by při mých schopnostech nemělo být nic těžkého, ale přeci jen jsem nebyla ta nejlepší špionka na akademii.

Po špičkách jsem našlapovala na schodech a kdykoliv jakékoliv prkno zavrzalo,ztuhla jsem a naslouchala. Slyšela jsem akorát, jak hlídka nahoře tiše pochrupovala, takže jsem zase v cestě pokračovala.

Když jsem se konečně dostala na třetí patro, uplynulo snad dlouhých deset minut. Rozhlédla jsem se po dlouhé chodbě a vydala se doleva. Mhouřila jsem oči na čísla na dveřích pokojů, až jsem Sevův pokoj nakonec našla. Nevěděla jsem jestli zaklepat nebo ne, ale nakonec jsem raději neklepala, co kdybych vzbudila hlídku. Otevřela jsem dveře a nakoukla do pokoje. Lampička na nočním stolku svítila a Sev si četl. Přesně tu stejnou knížku jako já před pár hodinami.

Když jsem za sebou zavřela dveře, vzhlédl ke mě. Nevím koho čekal, ale když mě spatřil tvářil se dost překvapeně. I když, v tuhle noční dobu by se každý tvářil překvapeně.

"Ahoj." špitla jsem.

Sev zaklapl knížku a odložil ji na noční stolek. Vstal z postele a zamračil se na mě. Měl na sobě jen kalhoty od pyžama. Na břiše se mu vlnily svaly, i ruce měl vypracované. Sakra! Přišla jsem se omluvit, ne nad ním slintat, to můžu dělat jindy.

"Co tu děláš?" odkašlal si Sev, ale viděla jsem, že i on mě sjel od hlavy k patě a na určitých místech se zastavil. Měla jsem na sobě své nejhezčí pyžamo, které i tak nestálo za nic, ale mně se velmi líbilo a tak jsem ho nosila nejčastěji.

"Chci se omluvit,že jsem utekla." spletla jsem si ruce dohromady a sklonila hlavu.

Sev vzdychl a pak se začal smát. To mě přimělo zvednout hlavu a podívat se na něj. "Je tu něco k smíchu?"

"Ty!" odpověděl mi mezi dvěma záchvaty smíchu.

Zamračila jsem se na něj. "Tak já tedy půjdu, když jsem ti k smíchu."

Otočila jsem se a vydala se zpět ke dveřím.

Sev ke mně rychle přiskočil a chytil mě za zápěstí. Otočil mě k sobě. "Tak to ne. Když už jsi se sem připlížila, tak tě přeci jen tak nenechám jít. Smál jsem se tomu, že zrovna ty jsi se omlouvala. Já bych se měl omlouvat. Přece to já na tebe zaútočil a políbil tě bez tvého souhlasu."

Vzdechla jsem a vytrhla jsem se mu. Stále jsem byla zamračená, ale tvář se mi pomalu vyjasnila, když mi jeden nápad prolétl myslí.

Nyní se zamračil Sev. Podívala jsem se za Seva a ujistila se, že když mě nechytne, spadneme do postele.

Potom jsem na něj skočila a přitiskla mu své rty na ty jeho. Byl hodně překvapený, ale rychle se vzpamatoval a začal mi polibky oplácet. Nespadli jsme, pevně mě chytil a přitiskl k sobě.

"Tak a jsme si kvit." vydechla jsem mezi polibky s úsměvem.

Sev se uchechtl a jeho rty postupovaly po mém krku níž, až do ne zrovna hlubokého a velkého výstřihu.

Vzdechla jsem. "Víš že se musím vrátit na svůj pokoj,že ano?"

"Já si myslím, že máme dostatek času." mrkl na mě a jeho rty se opět vrátily k zaměstnávání mých úst.

Tak a tady máte jednu 962 slov dlouhou kapitolku,jako náhradu za ty dlouhé odmlky a krátké části. Doufám,že se vám to bude líbit a budu ráda za každý ohlas. :)

-Tessienka