Lučištnice

Část jedenáctá

Trvalo mi dlouho, než jsem se nějak probrala. Rychle jsem vstala. "Nevěřím vám ani slovo. Moji rodiče se mě vzdali a to zcela dobrovolně. To, že se mi tu rozbrečíte z vás moji matku nedělá. Nejsem tak blbá, abych vám na tu vaši hru, ať je jakákoliv, skočila. Je mi líto. Tohle zkoušejte na někoho jiného, ne na mě."

A poté jsem zvládla udělat ten nejdramatičtější odchod mého života. Vrátila jsem se do místnosti, ze které jsme odcházeli, a tam jsem našla Seva, jak na mě čeká.

"Jsem ráda, že jsi tu. Aspoň tě nemusím hledat. Máš všechny své věci u sebe?" zeptala jsem se ho.

Díval se na mě dost překvapeně, ale přikývl.

"Skvěle. Odcházíme." ani jsem se nezastavila.

"Cože?" Sev na mě nevěřícně zíral. "Khali, nemůžeme nikam jít. Nemáme kam."

"To je mi jedno, Seve. Prostě odcházíme. Teda já odcházím. Jestli chceš zůstat, můžeš." zůstala jsem stát mezi dveřmi.

"Kam chceš jít?"

"Nevím. Někam. Potřebuju čerstvý vzduch a trošku si provětrat hlavu."

"Proč?"

"No, řekněme, že jsem se nyní dozvěděla opravdu zajimavou informaci a potřebuju ji trošku zpracovat."

"Khali, co se stalo?"

"To ti řeknu jindy. Opravdu potřebuju vypadnout. Do setmění budu zpět." vyšla jsem z budovy a vydala se směrem, kterým mě táhlo srdce.

***

Došla jsem do parku. Nebyl zrovna daleko od domu, což pro mě bylo celkem výhodou. Snadněji jsem si zapamatovala cestu a taky kdybych potřebovala znovu vypadnout, věděla jsem kam.

Lidé, kteří mě v parku potkávali, na mě koukali poněkud vyděšeně. Neuvědomila jsem si, že mám pořád luk, toulec se šípy a oblečení z akademie. Mezi všemi těmi ženami v sukních, jsem vypadala poněkud nepatřičně. Měla jsem hnědé kožené kalhoty, kožené boty nad kotníky, tílko a příléhavou maskáčovou bundu. Nicméně nyní, už jsem na tom nemohla nic změnit, takže jsem pokračovala parkem a snažila se ignorovat ty pohledy. Nakonec jsem si našla poměrně odlehlou lavičku a usadila se na ni. Jelikož byla lavička poněkud na kopci, tak jsem z ní měla dokonalý výhled na celý park. Což se mi dost hodilo.

Jen jsem seděla a sledovala dění v parku. Slunce mě hřálo na tváři a já si jeho paprsky užívala.

"Můžu?" mé rozjímání přerušil hlas. Byl hluboký, ale ne hrubý. Takový zvláštní.

Vzhlédla jsem a zamračila se na kluka, který stál těsně u mě a rukou ukazoval na volné místo na lavičce.

"Mhmmm. Samozřejmě." o kousek jsem se posunula a kluk se posadil.

Pořádně jsem si ho prohlédla. Stejně jako si on prohlížel mě. Mohl být tak o rok, maximálně o dva, starší. Měl kaštanově hnědé vlasy, delší a takovým zvláštním způsobem rozčepýřené, ale když na jeho vlasy posvítilo slunce, tak v nich měl světlejší tóny. Jeho oči si mě prohlížely. Měly takovou zvláštně modrou barvu. Dalo by se říct, že skoro až tyrkysovou. Jeho brada byla ostře řezaná a lícní kosti mu vystupovaly. A usmíval se na mě. To mu v tvářích vytvářelo ďolíčky. Kdyby se neusmíval, tak by mohl působit nebezpečně, ale jelikož mu na tváři seděl ten široký úsměv, tak působil skoro, až roztomile. Jako takové štěně.

"Neznáme se odněkud?" zeptal se.

"Nemyslím si. Nejsem odtud. Jsem cizinka." zavrtěla jsem hlavou.

"Dálka?"

"Jak se to vezme."

"Můžu mít otázku?"

"Už ses zeptal."

Zasmál se. "Ještě jednu."

"Dobrá."

"Jaké je tvé jméno?"

Zamračila jsem se. Přemýšlela jsem. Lhát nebo mu říct pravé? Co když patří k Nim.

"Já jsem Luke." přerušil mé přemýšlení.

Rozhodla jsem se sdělit mu své pravé jméno. "Khalinda."

"No,těší mě,Khali. Už vím, proč jsem si myslel, že tě znám." vzdechl.

Nakrčila jsem čelo. "Proč?"

"Opravdu tě znám."

"Jak?"

"Brann mi o tobě hodně vyprávěl. Díky tomu jsem se postavil na jeho stranu."

"Brann?" špitla jsem zaskočeně. "Proti komu?"

"Ano, Brann." přikývl. "Proti Nim."

"Ale Brann přece utekl, aby Jim podal hlášení. On je na Jejich straně."

"Není. Jen se tak tváří."

"Je v pořádku?"

"Daří se mu dobře. Mám ti vyřídit, že se za chvíli uvidíte a že se o něj nemáš bát. A mám ti něco předat. Prý abys mi věřila." zalovil v kapse dlouhé černého kabátu, který měl na sobě. Vytáhl z něj stříbrní řetízek na kterém vysel přívěšek, který vypadal jako miniaturní luk se šípem vsazeným v natažené tětivě. Tento řetízek mi Brann dal na mé dvanácté narozeniny. A který se mi asi před měsícem ztratil. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Vzala jsem si ho on něj a pevně ho sevřela v ruce. "Děkuju. Vyřiď Brannovi, že ho najdu a že Je společně porazíme. Teď už musím jít. Sev se bude bát."

Luke kývl.

Vstala jsem z lavičky a pomalu se vydala pryč.

"Ještě něco, Khali." zavolala za mnou Luke.

Pootočila jsem hlavu jeho směrem.

"Ty si to asi nebudeš pamatovat, ale vyrůstali jsme spolu. Než jsi zmizela." řekl Luke.

Tak a je tu konec další části. Omlouvám se že nebyla tak dlouho,ale nevěděla jsem co psát. A ani jsem na to neměla moc času. První dva týdny prázdnin jsem od rána do večera pracovala a to i o víkendech.
Nicméně doufám že se vám část líbila. Budu ráda, když mi do komentáře napíšete vaše první dojmy z Luka.
Jinak zítra budu mít sladkých šestnáct,takže se tímto milníkem mé psaní třeba zlepší,ale moc bych tomu nevěřila :D

Vaše Tessienka