Lučištnice

Část dvacátá šestá

Stáli jsme u dveří, připraveni vyrazit.

Srdce mi tlouklo jako zběsilé, ještě víc než ráno. Byla jsem připravená si probojovat svobodu. Ale za jakou cenu?

„Můžeme?" Sev zněl klidně, vyrovnaně a připraveně.

Hluboce jsem vydechla a přikývla.

Sev pomalu otevřel dveře a vykoukl ven. Kontroloval situaci. Poté pomalu vyšel ven, v rukou nachystané dýky, protože luk, který měl jako monstrum, pro něj byl moc velký. Tak pobral co nejvíc ostatních zbraní, co jsme měli nachystané.

Šla jsem pomalu za ním, v tětivě připravený šíp, luk skloněný k zemi.

Oba jsme se přitiskly ke zdi, která byla hned naproti mým dveřím, a pomalu se plížili k rohu. Cesta byla poměrně krátká, nicméně jsme se museli dostat přes monstra, vstupní halu a příjezdovou cestu ven.

Sev šel první, trval na tom. Jeho oblečení, které měl jako monstrum, na něm viselo, ale musel v tom vydržet, nešlo tak na rychlo sehnat jiné. Vykoukl zpoza rohu a rychle zase zalezl zpět. Prsty mi ukázal, kolik hlídacích monster nás čeká. Bylo jich pět. Ukázal na sebe a pak ukázal číslo tři.

On si vezme tři, já dva. Kývla jsem mu na to. Nemělo cenu totiž říkat, že bych zvládla víc, protože i přesto jakou proměnou si prošel, já byla stále v desetkrát horším stavu než on.

Vydali jsme se tedy společně plíživě zpoza rohu, až jsme se dostali ke dvěma monstrům, kteří k nám stáli zády. Schovala jsem šíp, rychle si pověsila na rameno luk, a vytáhla jednu dýku. Vyskočila jsem monstru na záda a bez jakéhokoliv zvuku, mu dýku zabodla přímo do hrdla.

Seskočila jsem na zem, schovala si dýku a zpět si vzala do ruky luk a šíp, zatímco druhé monstrum poslal vstříc bránám pekelným, Sev. Vyměnili jsme si rychlý pohled a pokračovali dál.

Další tři monstra stáli kus od nás. Dva na sebe bručeli a ten třetí, stál ještě osaměle kus od nich a jen tak sledoval vstupní halu. Vyslala jsem jeden rychlý šíp k tomu osamocenému, zatímco Sev se rozběhl těm dalším dvěma. Jeho souhra rukou, ve kterých stále držel dýky, způsobila to, že ty dvě monstra leželi během krátké chvíle mrtvé na zemi.

Najednou se na schodech, na kterých ještě byly stopy krve z mého postřelení, objevil Luke a ve tváři mu naskočil překvapený výraz. Ještě překvapenější byl v momentě, kdy jsem proti němu obrátila luk a šípem mu zamířila přímo doprostřed čela.

„Jdeš s námi." Prohodila jsem rychle jeho směrem a čekala reakci. Původně jsem nechtěla nic takového dělat, přeci jen by při útěku byl jakýkoliv rukojmí velikou přítěží. Nicméně když jsem ho teď na těch schodech spatřila, nad hlavou se mi rozsvítila žárovečka a já si řekla, že by to mohl být dobrý nápad, jak se nějakým způsobem pomstít Neeně a Josephovi za moje rodiče.

Z našich tréninků jsem věděla, že je rychlý, takže měl velkou šanci vyběhnout zpět nahoru a utéct, než bych za ním stihla šíp vyslat. Ale on dobrovolně sešel zbytek schodů dolů a šel s námi. Sev rychle otevřel dveře a všichni tři jsme společně vyšli ven.

Do očí nás uhodilo ostré světlo, jelikož slunce zářilo vysoko nad námi. Přinutilo mě to přimhouřit oči a Seva taky, jen Luke vypadal poněkud klidně, jeho překvapený výraz už se kamsi vytratil, a nějaké slunce mu bylo úplně jedno.

„Opovaž se cokoliv zkusit. V ten moment máš z hlavy špíz. Jasné?" otázala jsem se Luka. Podle toho, jak rychle s námi šel, jsem si říkala, jestli náhodou nekuje nějaké pikle, jakými nás dostat zpět tam, odkud jsme teď utekli.