Lučištnice

Část šestnáctá

Luke na mě chvíli jen tak mlčky zíral. Pak zatřásl hlavou. „Já nevím."

„Jak nevíš? Vím, že ty s Nimi máš něco společného. Jinak by jsi nic nevěděl o tom kde je jejich sídlo, ani bys nevěděl nic o Brannovi. Vím, že víš víc, než mi říkáš." Probodla jsem ho pohledem a nervózně poposedla.

Sev i Brann se k nám přiblížili.

„Oh, Khali, ty jsi teda hlavinka." Zasmál se najednou Luke. „Nečekal jsem, že na to přijdeš tak rychle. Přeci jen, na začátku jsi mi na to skočila."

Byla jsem zmatená. Nechápala jsem, jak mohl najednou ze zmateného kluka přejít na někoho úplně jiného. Tady ten člověk byl jako alter ego toho milého Luka, který jí vyprávěl o tom, jak spolu vyrůstali.

„Vysvětluj, hned!" přikázal mu Sev, který teď stál kousek za ním a mířil hrotem šípu na jeho hlavu.

„Pravdou je, že ano, vyrůstali jsme spolu. Jenže naše matky nebyli nejlepší kamarádky. Byli to dvojčata. Tvá matka, byla miláček tvých rodičů, tak hodná a nevinná, byla prvorozená, takže měla vše, co chtěla. Má matka byla černá ovce. Ta mladší, ta zkažená. Když se tvá matka dala dohromady s tím vojákem z akademie, rodiče nemohli být víc šťastní. Měla skvělou budoucnost. Má matka se dala dohromady s jedním chlapem. Byl to nějaký vědec, dobře zaopatřený, ale byl tu takový velký háček. Vedl nějaké nestvůry, které si sám stvořil. Byla to jako armáda Frankensteinů. Hluboce se do sebe zamilovali a pak šup, matka byla v jináči. Se mnou. O chvíli později otěhotněla i tvá matka. Tvého tátu zabili ti podivní tvorové, které stvořil můj otec. Na rozkaz mé matky. Nemohla přece dovolit, aby její sestra měla lepší život než ona. Když ses narodila, tvoji matku Oni taky zabili. Znovu na rozkaz mé matky. Měli zabít i tebe, ale přeci jen, byla jsi jen mimino a má matka nebyla taková bestie. Nedokázala zabít ten malý uzlíček, který jsi jako malá byla. Místo toho si tě vzala jako dceru a vychovala tě jako vlastní. Učila tě bojovat, stejně jako mě. Měli jsme společně vést Je, až můj otec zemře. Naučila tě střílet z luku, který jsi zdědila po otci, ten jediný po něm zůstal, když zdechnul. Jenže ty, malá mrško, jsi utekla, když ti bylo osm. Od té doby jsme tě s Nimi hledali po celém širém světě, abychom tě přivedli zpět domů. Nepatříš do nějaké šílené akademie. Podívej se, co s tebou udělali." Luke vytáhl zpoza pasu dlouhou dýku. Lehce přejížděl prstem po ostří, které se lesklo na slunci. Měl výraz plný čirého bláznovství.

„Takže ty mě nechceš zabít?" zeptala jsem tenkým hláskem a vyděšeně pozorovala tu dýku, kterou pevně svíral v ruce.

„Ne, chci tě jen přivézt zpátky domů, tam kam patříš. Budeme žít, jako spokojená rodina, hned co se zbavím, těch tvých otravných stráží." Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a on se jako blesk otočil. Jeho ruka vystřelila, dýka vylétla z jeho ruky směrem k Brannovi. Jako nůž projíždějící máslem, se mu dýka zapíchla do oblasti pod srdcem, jen těsně srdce minula. Brann vytřeštil oči, zachroptěl a skácel se k zemi. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale Luke mi pevně sevřel zápěstí a zadržel mě na místě.

„Stephene, máš teď dvě možnosti. Buď se mě pokusíš zadržet při odvádění Khali nebo pomůžeš svému příteli. Je to jen na tobě. Nezasáhl jsem životně důležité orgány, takže pokud nevykrvácí, bude žít. Na rozdíl od něj, Khali žádné nebezpečí nehrozí. Rozhodni se." Luke se díval na Seva.

Sev váhal, viděla jsem na něm, jak uvnitř bojuje a tak jsem to rozhodla za něj. „Běž zachránit Branna. Sám jsi slyšel, že mě nic neudělá. Budu v pořádku. Zachraň Branna, to nejdůležitější."

Sev vytřeštil oči. „Khali."

„Já vím." Přikývla jsem a pak pohlédla na Luka. „Můžu se alespoň rozloučit?"

„Jak je libo." Pokynul rukou k Sevovi.

Vstala jsem z lavičky a pomalým krokem došla k svému příteli. Vytáhla jsem se na špičky, políbila ho na rty a pak ho objala. On kolem mě pevně omotal ruce, nechtěl mě pustit. Ale neměl jinou možnost. Než mě od něj Luke odtrhl, stihla jsem mu zašeptat do ucha. „Neboj se, najdeme si k sobě cestu. Hlavně zachraň Branna."

Poté už mě Luke vláčel parkem neznámo kam. Neohlédla jsem se, nedokázala bych to. Zlomilo by mě to. A já musela zůstat silná, protože mě čekalo hotové peklo.

ÁÁÁÁÁÁ. Zmákla jsem to. Za necelé dvě hodiny jsem napsala novou kapitolu. Není tak dlouhá jako normálně bývá, ale taky je hodně vyjasňovací tak snad mi tu délku odpustíte. Kdo je zvědavý jak to nadále bude? A kdo je překvapený tím jak se to vyvinulo? Napište mi do komentu váš názor na tuto kapitolu. Doufám, že mě nezabijete.

                                                                                                                     Vaše Tessienka