Lučištnice

Část pátá

Byli jsme tu zavření, už asi dvě hodiny. A kde? V ředitelně.

Čekali jsme, až se uklidí a sečtou mrtví, a oni konečně budou mít čas na to nám vymyslet trest, a pořádně si na nás zakřičet.

Když nás Brann našel, jen nás sem odvedl, bez jediného slova nás tu zamkl a odešel. Sev celou dobu mlčel. Celou cestu i celé ty dvě hodiny co jsme tu zavření. Nevěděla jsem, jestli se zlobí nebo mi jen nemá co říct.

„Už to ticho nevydržím. Šílím z toho. Seve, zlobíš se na mě?" vyhrkla jsem najednou.

Sev nadskočil a podíval se na mě. Bylo na něm vidět, že je velice unavený a velice smutný. Ale v jeho očích nebylo ani stopy po zlobě. „Nezlobím. Nebyl bych schopen se na tebe zlobit. Jen doufám, že tě nevyhodí. Protože jestli ano, zemřeš."

„Nevyhodí mě. To by Brann nedovolil. Nedovolil by Jim, aby mě zabili." řekla jsem pro uklidnění nejen Seva, ale i sebe.

Sev na mě jen koukal. V jeho očích byl teď i nepatrně vidět strach, ale stále tam převládal smutek. Divila jsem se, že jsem mu tak najednou přirostla k srdci.

Najednou se dveře odemkli a dovnitř vstoupil ředitel, následovaný Brannem. Oba mlčeli. Brann šel se skloněnou hlavou, naopak ředitel měl bradu hrdě zvednutou.

Vyměnili jsme si se Sevem jeden jediný pohled a oba jsme se posadili. Ředitel se posadil na své křeslo a Brann se postavil za nás.

Odkašlala jsem si. „Takže?"

Ředitel se zamračil. „Takže co?"

Ucítila jsem něčí ruku, jak mě pevně chytá za moji. Když jsem shlédla dolů, viděla jsem, že je Sevova.

„Náš trest." řekl Sev a pevně mi mou ruku stiskl.

„Jo, tohle. Nebýt toho, že Brann je můj nejlepší přítel, tak oba dva letíte. A to ihned." ředitel si promnul kořen nosu a sklonil přitom hlavu. Poté vzdychl a znovu se narovnal. „Ale jelikož je Brann můj nejlepší přítel, tak zůstanete. Ale máte podmínku. Nějaký další průšvih a letíte. A bude mi jedno, kdo ten průšvih udělal."

Oba jsme kývli a poněkud si oddechli.

„A teď k vašemu trestu." ředitel spráskl ruce a pro sebe se uchechtl.

„Místo hodin lukostřelby budete pomáhat v kuchyni." promluvil Brann. „Měsíc."

Otočila jsem se na něj skoro ve vteřině. „Cože?! Branne to nám přece nemůžeš udělat."

„Ale můžu. A taky udělám. Užijte si to." mrkl na mě Brann a na tváři měl vítězný úsměv.

V ten moment jsem měla čelist někde dva metry pod námi. Jen jsem šokovaně zírala na Branna.

„Od kdy?" zeptal se Sev.

„Od zítra. Už to máte v kuchyni domluvené. A teď můžeme jít." Brann vyrazil ke dveřím.

V mžiku jsem vystřelila za ním a táhla Seva za sebou. Jakmile se zavřeli dveře od ředitelny, zeptala jsem se: „Ale ve volném čase budeme moct střílet, že jo?"

„Samozřejmě. Je to trest jen tak na oko." Brann kývl.

Oddechla jsem si, ještě víc, než když nám bylo oznámeno, že zůstáváme. „Tak aspoň že tak."

Omlouvám se za dost suchou kapitolu. A taky že nebyla tak dlouho. Akorát toho mám poslední dobou nad hlavu. Chodím na rehabilitace, vstávám brzy ráno kvůli nim, odpoledne se učím a prostě není čas. Tak snad se líbí.

-Tessienka