Lučištnice

Část osmá

Bylo to uprostřed noci, když jsem se probudila. Mé oči chvíli zmateně bloudily po pokoji, než mi došlo, kde to vlastně jsem. U Seva. V jeho pokoji. V jeho posteli. No to mě podrž. Rychle jsem se ohlédla, Sev se ke mně tulil a naprosto spokojeně a poklidně spal, s jemným úsměvem na tváři. Byl tak roztomilý.

Přemýšlela jsem jestli ho vzbudit nebo se pokusit jemně vykroutit, když se i jeho oči otevřeli.

"Musím jít," sdělila jsem mu šeptem.

Sev se zmateně podíval na noční stolek, kde mu rádiové hodiny ukázaly, že je něco málo po třetí hodině ráno, "Dobře."

"Uvidíme se zítra," slíbila jsem mu tiše a vtiskla mu lehký polibek na čelo. Poté jsem rychle vyklouzla z jeho postele a plíživě se vydala zpět na svůj pokoj.

Tentokrát mi to zabralo mnohem méně času, takže jsem během asi pěti minut, ležela pod dekou ve své posteli, přehrávajíc si co se to vlastně stalo. Teoreticky se nestalo nic, krom velmi vášnivých polibků a pár něžných doteků. Ale mně se to opravdu, ale opravdu velmi líbilo. Nikdy jsem na Seva nekoukala na něco více než jen dobrého lukostřeleckého partnera a dobrého kamaráda, ale tahle noc vše změnila. Už nikdy nebudeme jen kamarádi, určitě ne z mé strany.

A pokud mám být upřímná, bylo mi v jeho objetí opravdu skvěle. Usínalo se mi klidněji, spala jsem poklidně, bez nočních můr o Nich nebo o mrtvolách, o krvi, o čemkoliv hrůzostrašném.

***

Když mi ráno zazvonil budík, byla jsem už dávno oblečená a plně nachystaná na snídani. Dokonce jsem si dala na řasy i trochu té věci,co mi donesl Brann k mým patnáctým narozeninám. On mi přetlumočil, že ženy mimo akademii tomu říkají řasenka. Zafungovalo to opravdu skvěle. Mé řasy, které nikdy nebyly nijak krátké,byly nyní mnohem a mnohem delší.

Když jsem se na chodbě srazila s Brannem,podivně na mě koukal.Jen jsem mu věnovala rychlý úsměv a poté spěchala na snídani. Už jsem se těšila až se uvidím se Sevem. Brann za mnou v některých úsecích musel poklusávat, aby mi stačil.

"Jsi dnes nějaká jiná," poznamenal Brann zamračeně.

"Jen jsem dnes vstala pravou nohou a mám dobrou náladu," věnovala jsem mu zářivý úsměv, kterým jsem se moc často neusmívala.

"Nejsi nemocná?" zíral na mě jako na blázna.

Nadzvedla jsem obočí a uchechtla se, "Člověk má jednou dobrou náladu a všichni si myslí, že je nemocnej. Branne, tobě by taky občas ta dobrá nálada prospěla."

Brann se zastavil uprostřed chůze. Pak jen potřásl hlavou a pokračoval.

Když jsme dorazili do jídelny, spatřila jsem u našeho stolu Seva. Jakmile mě spatřil, usmál se, ale pak úsměv rychle schoval.

Brann mezi námi střelil pohledem a pak se mu na tváři usídlil zamyšlený výraz.

Šla jsem si nabrat snídani a poté se usadila naproti Sevovi.

"Jak se spalo?" zeptala jsem se, jen tak, aby u stolu nebylo trapné ticho.

"První půlku noci skvěle, potom už jsem moc spát nezvládl," tajemně se usmál.

"Chmmmmm, divné. U mě to bylo taky tak," pokývla jsem hlavou.

Brann přimhouřil oči, "Myslím, že asi budu muset zdvojnásobit hlídky. Zdá se mi, že tu nějací studentící cestují po pokojích."

"Ale, Branne. To se ti určitě jen zdá. Jak by takový obyčejní studenti dokázali obejít hlídku?" potřásla jsem hlavou.

"Tak já si myslím, že nějaká tichá myšička by to dokázala."