Lučištnice

Část sedmnáctá

Luke mě za sebou vlekl až na konec parku, kde si zkontroloval, jestli nás nesleduje Sev a pak mi šátkem, který vzal nevím kde, převázal oči. Poté jsem cítila, jak mi sundal mikrofon a z ucha mi vytáhl sluchátko. „Dělám to pro své i tvé bezpečí."

Mlčela jsem. Nechtěla jsem ho svými průpovídkami jakkoli naštvat, jelikož mě teď měl v plné moci.

Propletl si se mnou prsty a vedl mě vpřed. Občas mi řekl, že mám zastavit nebo se otočit na tu či jinou stranu, ale jinak při cestě mlčel. Byla jsem celkem vyděšená, žaludek se mi svíral, cítila jsem se nejistě. Jelikož jsem nic neviděla, měla jsem taky strach, abych nezakopla či někoho nesrazila nebo se do něčeho nepraštila.

Když jsme dorazili na místo, kam mě Luke vedl, byla jsem ráda, protože mi šátek z očí zmizel. Stáli jsme před poměrně luxusní vilkou. Zírala jsem na ni s vytřeštěnýma očima.

„Budeš tu spokojená, slibuju." Lukovi se po tváři roztáhl úsměv. „Budeš mít vše, na co si vzpomeneš. Budeš moct trénovat, kdy budeš chtít. Společně povedeme Je. Budeme šťastní." Stále svíral pevně moji ruku, a když jsem se mu pokusila vykroutit, sevřel mě ještě pevněji. Vedl mě k tomu obrovskému domu a poté co otevřel dveře, konečně pustil moji ruku.

Vešla jsem do vily a ocitla se v obrovské hale s mramorovou podlahou a vysokým stropem. Vpravo bylo mohutné schodiště vedoucí do vrchního patra. U paty schodiště stála Neena. Na tváři jí zářil úsměv. Sevřela jsem ruku v pěst a už už jsem chtěla vytáhnout z toulce šíp a nasadit ho do luku, jenže když jsem po šípu sáhla, můj toulec byl prázdný. Rozzuřeně jsem zavrčela. Ta žena, která stála a usmívala se na mě jako sluníčko na hnoji, byla vražedkyně mých rodičů. A já ji ani nemohla zabít. Cítila jsem se bezmocně.

„Své drahocenné šípy dostaneš zpět hned, jak budeme vědět, že nám od tebe nehrozí žádné nebezpečí. Do té doby se budeš muset obejít bez nich." Pronesla Neena tiše. Vůbec ji nepřekvapilo, že jsem ji chtěla zabít. Čekala to. Luke za ní došel a podal jí šípy, které mi musel někde po cestě sebrat. Když teď stáli vedle sebe, jejich podoba byla skoro až neuvěřitelná. Jejich oči měli skoro stejně modrou barvu. Jediné co se u nich lišilo, byla barva vlasů, ale jinak jejich rysy byli skoro stejné. Nechápala jsem, že mi to nedošlo hned, jak moc si byli podobní.

Pozorně jsem se rozhlédla po hale a všimla si jedné velké zarámovaná fotky na stěně u schodiště. Byly tam dvě dívky, v mém věku. Jedna z nich byla Neena, její bílé vlasy zářili na slunci, které se do nich opíralo, a modré oči jiskřily štěstím, když se dívala do objektivu. Ta druhá dívka měla stejné rysy, ale jinak vypadala úplně jinak. Tmavě hnědé vlasy měly barvu hořké čokolády, stejně jako ty moje a její šedé oči vypadaly jako nebe těsně před bouřkou, tak tmavé byly. Byla nádherná. „Kdo to je?"

„Já a má sestra Thara, tvá matka." Neena se při vyslovení jména mé matky ušklíbla.

Zírala jsem do tváře mé matky na fotce a snažila se si její tvář vtisknout do paměti, abych nezapomněla, jak vypadá, když už jsem to jednou zjistila. Pak jsem se ohlédla na Neenu s otázkou: „Jak vypadal můj otec?"

Neena pokrčila rameny. „Nemám jeho fotku. Nemůžu ti ho ukázat, děvče."

Vzdechla jsem. „Dobře. Chci, abys jeho fotku nějak získala. Alespoň tohle můžete udělat, když už jste poručila, aby ho vaši miláčci zabili."

Luke se zamračil, nelíbilo se mu, jak jednám s jeho matkou, ale mně to bylo jedno. Oni mě věznili, oni zabili mé rodiče. Aspoň jsem chtěla vědět, jak vypadali, když už jsem s nimi nemohla být a nemohla s nimi vyrůstat. Když jsem sledovala, jak vedle sebe stojí Neena a Luke, matka a syn, slíbila jsem si v duchu, že až budu moct, tak je zabiju. Zabiju Neenu, zabiju Luka a zabiju Je. Zabiju všechny, co měli co dočinění se zabitím mých rodičů. Musela jsem své rodiče nějak pomstít a tohle byla jedna z možností. Ale nemohla jsem se do toho tak vrhnout. Musela jsem to pořádně promyslet. Musela jsem si na to vzít nějaký ten čas.

Mé přemýšlení přerušilo otevření vchodových dveří a muž, který se v nich objevil. Jeho vlasy měly stejnou barvu jako Lukovi, až na to že muž je měl protkané šedinami. Barva jeho očí se shodovala s Lukovou a Neeninou. Uvnitř jsem si byla jistá, že tohle je Lukův otec. Muž rychlými kroky přešel místnost a vtiskl Neeně polibek na rty. Poté plácl Luka chlapsky do zad a usmál se na něj, až se mu ve vnějších koutcích očí objevily vrásky. Až poté se podíval na mě. Jeho pohled byl zkoumavý a vědoucí. Věděl naprosto přesně, kdo jsem. „Děvče, jsi naprosto skvělá kombinace svých rodičů. Ale matčiny geny u tebe převládají."

Zamračila jsem se na něj.

„Omluv mě, že jsem se nepředstavil. Jsem Lukův otec a Neenin choť Joseph." Přešel ke mně a jeho ruka se zvedla.

Nepřijala jsem ji, jen jsem ho dál sledovala a v duchu si ho připisovala na svůj seznam lidí, které musím zabít pro pomstu rodičů.

„Jsi nějaká tichá." Zamračil se a ohlédl se na Luka. „Je taková i normálně?"

„Rozhodně ne." Odpověděl Luke svému otci a jeho pohled se pak zavrtal do mě. „Nemůžeš se mému otci laskavě představit?!"

„Určitě mě dobře zná. Myslím, že není potřeba se představovat chlapovi, který stvořil ty zrůdy, které zabili mé rodiče a tolik mých lidí v akademii." Pokrčila jsem rameny. „Ráda bych šla trénovat. Luke mi to slíbil, že budu moct kdykoliv trénovat, takže toho chci využít."

Neena vrhla po svém synovi zamračený pohled, ale pak s povzdechem pokrčila rameny. „Luku, drahoušku, ukaž Khalindě halu."

Luke došel ke mně a popadl mě za zápěstí. Rozešel se přes halu, prošel kolem schodiště dál do vily. Prošli jsme přes obrovskou jídelnu a kolem kuchyně, kde se ochomýtali služebníci, do obývacího pokoje, kde byli obrovské prosklené dveře vedoucí do té snad největší zahrady, kterou jsem kdy viděla. I když, buďme upřímní, moc jsem toho neviděla. Tam stála menší budova, která měla jen jedno patro. Luke k ní došel a vytáhl klíč. Odemkl pevné dřevěné dvoukřídlé dveře a vpustil mě dovnitř. Byla tam pouze jediná místnost zabírající celou budovu. Podlaha byla pokrytá pískem, stejně jako na akademii. Se steskem jsem se rozhlížela po hale, která byla přesnou kopií haly na akademii.

Přes hlavu jsem si přetáhla svůj prázdný toulec a opřela o stěnu. Vzala jsem si jeden z plných, které visely srovnané na háčcích vedle dveří vedoucích do budovy. Byla to toulec, který se připevňoval na stehno, takže jsem ho uchytila na místo, kam patřil. Luke mezitím zamkl dveře a schoval si klíč do zadní kapsy džínů. „Jsem zvědavý na tvé lukostřelecké umění. Jestli jsi opravu tak skvělá jak o tobě všichni říkají."

„Jsem mnohem lepší." Zamumlala jsem a do tětivy si nachystala jeden ze šípů. Tak strašně se mi stýskalo po Brannových buzeracích, které jsem neslyšela už strašně dlouhou dobu. Snad ho Sev zachránil. Brann nemohl umřít. Až se odsud dostanu, bude mě zas buzerovat při každém tréninku, musí.

Vykročila jsem pravou nohou dopředu, zvedla ruku s lukem na přímo do výšky ramen před sebe a zároveň natáhla tětivu, přičemž loket ruky, která natahovala tětivu, byl ve výšce ramen. Tětiva se otírala o střed mých rtů, střed mé brady a mého nosu. Namířila jsem na střed terče a poté uvolnila ohnutí prst, šíp vyletěl ke středu terče. Hrot šípu se zavrtal do žlutého kolečka na terči značící střed. Zavrtal se do malého černého křížku uprostřed žlutého kolečka. Hned po tomto prvním šípu jsem vystřelila ještě jeden. Rozštípl ten první v půli a zavrtal se do místa, kde byl zavrtaný ten předtím. Tohle byl snad nejlepší výstřel, který jsem kdy zvládla. Byl to výstřel poháněný všemi těmi emocemi, které jsem v sobě držela. Poté jsem se pootočila na Luka a uklonila se.

Tyto výstřely mi ukázaly způsob, jakým ho zabiju. Provrtám šípy jeho srdcem. Prošpikuju ho skrz naskrz. A udělám to tak, aby ho to co nejvíc bolelo. Prvně zabiju oba jeho rodiče a přinutím ho to sledovat. Zabiju je pomalu a bolestivě a až nakonec zabiju jeho. Přesně toto udělám.

Tato kapitola byla obzvlášť dlouhá, ani nevím jak se mi povedlo ji tak dlouze napsat. Vím, že to nebylo nic zvláštního, ale přeci jen doufám, že se vám líbila. Jako vždy budu ráda za váš názor.

Vaše Tessienka.