Lučištnice

Část dvacátá druhá

Luke přivolal svého otce, matku a u dveří jsem zahlédla i pár monster. Hleděli na mě jako na nějaký experiment, pak prohlíželi přístroje a kontrolovali obvazy.

„Jsi bojovnice." Pronesl Joseph poté, co mě opět přikryl dekou. Udělal to opatrně. Tak, aby mi moc netlačil na břicho, které mě bolelo a pálilo, jako by ho spaloval věčný oheň. Silný a neustávající.

Ušklíbla jsem se. Snažila jsem se promluvit, ale zpoza rtů mi vyšel pouze chrapot. Párkrát jsem si odkašlala, ale vůbec to nepomáhalo.

Neena mi přiložila k ústům sklenici s vodou a pomohla mi se napít. Pila jsem hltavě, hrdlo jsem měla vyprahlé, jako pustinu. Správně bych měla pít po malých doušcích, ale poté, co jsem tu skvělou vodu ochutnala, nemohla jsem přestat.

Poté, co byla sklenice prázdná, znovu jsem si odkašlala. „Já jsem bojovnice od malička. Mohli byste to po těch letech vědět." Můj hlas byl stejně hodně chraplavý, ale alespoň jsem mohla mluvit. Stále mě v krku škrábalo, ale už se to dalo snést. Oproti té šílené bolesti břicha to nic nebylo.

„My víme. Ale přesto. To, co jsi udělala, bylo šílené. Řekl jsem si, že poté, co jsi udělala takovou oběť kvůli Stephenovi, bych z něj mé monstrum dělat nemusel." Pronesl Joseph jakoby jen tak mimochodem.

Při zmínce jména mého přítele mi srdce začalo divoce bušit. Naposledy byl v naprosto otřesném stavu, kdy by mu trvalo hodně dlouho, než by se uzdravil.

„Je Sev v pořádku?" rychle jsem se posadila a hned potom, co mě do břicha zasáhla ostrá bolest, jako by mi tam někdo otáčel nožem, mi došlo, že to byla chyba. Oči mě začaly pálit a já zatnula zuby, abych nevykřikla bolestí.

Luke mě zatlačil zpět do lehu a já, už tu bolest nevydržela, takže se mi přes zaťaté zuby dostal jeden malý výkřik.

„Nesedat! Tvoje břicho je hodně citlivé. Kulka nadělala hodně velkou škodu." Poručil mi Luke a zase o krok ustoupil.

„Díky za informaci." Zasténala jsem bolestivě. „Chci odpověď. Je Sev v pořádku?"

Neena přikývla. „V naprostém. Zrovna se připravuje."

Oddechla jsem si a mé srdce se z části uklidnilo. „Připravuje? Na co?"

Joseph nasadil tajemný výraz. „myslím, že pro dnešek jsme tě unavili dost. Odpočiň si a pak ti to někdo z nás řekne. Neboj se."

Zavrtěla jsem hlavou. „Řekněte mi to a pak si odpočinu. Ale chci ho tu mít. U sebe. Pak budu stoprocentně klidná."

Luke vrhl rychlý pohled na svého otce a otevřel ústa, ale jeho matka ho přerušila, než stačil cokoliv říct. „Čeká ho jen jeden malý zákrok. Nic vážného. Něco, co mu jen pomůže. Proto tě teď nesmí vidět. Hned, jak se ale znovu probudíš, přivedu ti ho. Slibuji."

„Samozřejmě. Určitě, až si odpočineš, pak ho uvidíš." Odkývl to své ženě Joseph.

Stále jsem jim moc nedůvěřovala, ale kývla jsem. Ta bolest mě vyčerpávala a já už sotva držela oči otevřené.

„Můžeš se v klidu prospat, budu tu u tebe hlídat. Jako poslední dny." Slíbil mi Luke s úsměvem.

Vrhla jsem na něj nedůvěřivý pohled, ale pak se mé oči sami od sebe zavřely a já se nechala unést do temného moře nevědomí.

***

Probrala jsem se o pár hodin později do potemnělého pokoje. Na židli někdo seděl, byla to tmavá silueta. U dveří netrpělivě postávala další.

Podívala jsem se po nějakém světle a nakonec jsem hned vedle postele spatřila lampičku. Natáhla jsem ruku a opatrně rozsvítila.

Mé oči se snažily rychle přivyknout na náhlé světlo, a jakmile se tak stalo, ze rtů mi unikl překvapený výkřik.

U dveří postávalo jedno z Josephových monster a pokukovalo po mně. Na židli seděl Luke, pospával v podivné a skoro nepopsatelné poloze, ale jakmile se ode mě ozvalo tiché vyjeknutí, rychle se probral a tasil dýku. Když uviděl na co tak valím oči, uklidnil se a dýku schoval zpět.

„Říkal jsem ti, že se tu nesmíš tak zjevit, Es. Akorát ji děsíš." Spustil na monstrum a očima těkal mezi mnou a jím.

Monstrum, Es, na mě nadále zíral a jako by Luka ani nevnímal. Jeho oči byly podivné. Neobvyklé na Josephova monstra. Byly to lidské oči, krásné hluboké oči, v barvě toho nejkrásnějšího moře. Oči mě tak povědomé a přesto naprosto neznámé.

„Slíbil jsem ti, že se s ní setkáš, ale chtěl jsem ji na to připravit. Vypadáš jinak, víš to." Pokračoval ve svém promlouvání k monstru Luke.

Z hrdla monstra se ozvalo hluboké zabručení. Jeho oči se ode mě poprvé přesunuly k chlapci, který stál skoro u něj.

„Es, nezkoušej to. Myslím, že se tě bojí. Pochop, že teď nebude jedno z nejlepších rozhodnutí to na ni vybalit." Pronesl Luke naléhavě.

Es sklonil ramena, naposledy po mě vrhl smutný pohled a potom odešel. Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely.

„Kdo to byl?" zeptala jsem se tiše, roztřeseným hlasem.

Luke se přesunul blíž k mé posteli a posadil se na kraj. „Jedno z tátových nových mazlíčků. Slyšel o tobě a tak tě chtěl vidět. Jestli jsi opravdu taková, jak se o tobě říká."

„Co se o mě říká? A kde?" podivila jsem se.

„Mezi monstry se říká, že jsi tvrdá bojovnice v těle překrásné dívky. Chtěl si to ověřit." Zamumlal.

Stejně jako před pár hodinami jsem se ušklíbla. „Jasně. To je jedno. Chci vidět Seva. Slíbili jste mi to."

Luke se ostře nadechl a zkřivil tvář. „Nejde to. Má po té operaci a spí. Stejně jako ty musí pořádně odpočívat, aby nabral síly. Je mi líto, Khali."

Potřásla jsem hlavou a zamračila se. „Slíbili jste to. Já ho chci vidět!"

Vydal ze sebe hluboký povzdech. „Promiň, ale opravdu to nejde. Teď ho nemůžeš vidět. Někdy jindy ho určitě uvidíš."

Naštvala jsem se. Vzplanul ve mně oheň hněvu a já posadila, nevnímajíc bodavou bolest v břiše.

Luke na mě zmateně zíral. „Co to děláš?!"

„Když on nemůže vidět mě, tak já alespoň uvidím jeho." Přehodila jsem nohy přes kraj postele a nevnímala Lukovi ruce, které se mě snažily zastavit. Dotýkal se mě opatrně, aby mi ještě víc neublížil.

Celé tělo mě bolelo a hlava se mi motala. Seskočila jsem z postele a tím ze sebe strhla nějaké hadičky. To jen přililo benzín do ohně bolesti. Udělala jsem pár vratkých kroků. Nohy jsem měla slabé a i těch pár kroků mě unavilo.

Luke byl natolik v šoku, že vzdal veškeré pokusy o to, zastavit mě. Jen seděl na kraji postele a zíral na mě.

Dostala jsem se až ke dveřím. Celkem jsem ušla dvanáct kroků. Vyčerpaně jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Mezi dveřmi jsem se zhroutila k zemi. Vykřikla jsem jméno mého milého, abych ho přivolala, ale rozběhlo se ke mně pouze to monstrum, Es. Když se nade mnou sklonil, mé vědomí vzalo za své a uteklo ode mě.

Tak a po dlouhé době je tu nová kapitola Lučištnice. Doufám, že se vám líbila a chtěla bych schválně slyšet vaše odhady na to, co se vlastně Sevovi stalo a kdo je to tajemné monstrum Es.

                                                                                                                Vaše šílená a naprosto utahaná Tessienka.