Lučištnice

Část devátá

"Tady jste." ředitel byl poměrně udýchaný, když nás našel v treninkové místnosti. Už se stmívalo a mi dokončovali další sérii dřepů.

"Děje se něco?" nadzvedla jsem na ředitele obočí a přitom jsem dřepovala.

"Brann neplánovaně opustil školu, z důvodů, které mi odmítl říct, a jeho jediným přáním bylo, aby se do jeho pokoje prozatimně nastěhoval jeden určitý student." vysvětloval poměrně zmateně.

"Který student?" Sev dokončil svoji sérii a protřepával si nohy.

"Vy." ředitel pokrčil rameny, "O víkendu se můžete přestěhovat,pokud vám to nevadí."

Sev se usmál. "Bez nejmenšího problému."

Ředitel přikývl. "Tak tedy dobře. Běžte se osprchovat a pak na večeři. Dnes jsou špagety, mé oblíbené," pak se jen uculil a odešel.

Dodělala jsem svoji sérii a vstala. Nohy, hlavně stehna, mě pálily a byly hodně slabé. Udělala jsem sotva pár kroků a málem jsem si kecla na zadek.

"Opatrně." Sev mě zachytil.

"Přemýšlím, že se vykašlu na večeři a půjdu spát." prohodila jsem jen tak. "Dala jsem si hodně do těla a moje nohy už mě neunesou."

Sev se uchechtl, zvedl mě do náruče a vydal se k mému pokoji.

"Co blázníš? Jsem těžká!" plácla jsem ho po rameni a kopala nohama, aby mě dal dolů.

"Chceš spadnout?"

Naštvaně jsem se na něj podívala.

"Tak se necukej." zašklebil se na mě a dál klidně kráčel chodbami akademie, se mnou v náručí.

Studenti, kteří nás potkávali, se jen smáli a ohlíželi se.

"Jsme všem jen k smíchu, Seve." založila jsem si paže na prsou.

Sev dokázal pokrčit rameny. "A myslíš, že mi to jako vadí? Všichni už stejně dávno ví, že jsem šílenej, tak tady to maj ukázaný pořádně."

"Stephene Edwarde Valtere Dwighte." použila jsem na něj jeho plné jméno.Sev byla zkratka všech jeho jmen, kromě příjmení, "Dej mě krucinál dolů,ihned!"

"Khalindo McAulleyová, nedám tě dolů ani kdybys škemrala a jakkoliv prosila." taky na mě použil mé plné jméno.

Rozhořčeně jsem vzdechla.

"A vzdychat můžeš jak chceš." pousmál se.

Zavrčela jsem, ale nechala se nést chodbami akademie, "Tohle ti jednou vrátím, hošánku. To mi věř."

"Vlk taky sliboval." vyplázl na mě jazyk a pak se pobaveně usmál.

"Já nejsem vlk. Já jsem červená karkulka." přimhouřila jsem na něj oči.

"Tsssss. Nemyslím si." vtiskl mi polibek na tvář a když jsme dorazili ke dveřím mého pokoje, otočil se k nim zády a loktem je otevřel.

Vnesl mě do pokoje a položil do postele. Poté mě přikryl dekou a políbil mě na čelo. "Dobrou noc, princezno. Večeři ti donesu. Nezůstaneš hlady."

Zabručela jsem na něj, ještě jednou jsem po něm střelila naštvaným pohledem a poté jsem, ani nevím jak rychle, usla.

***

Zrovna jsem se ládovala naprosto božskými špagetami, když ke mně do pokoje vtrhl Sev. Tvářil se hrozně starostlivě a trochu vyděšeně.

"Co se děje?" ihned jsem přestala jíst.

"Ředitel poslal za Brannem špiony. Před pár minutami se vrátili." Sev se posadil a jeho oči byli vytřeštěné.

"A?" vzdechla jsem.

"Přidal se k Nim. Proto tě potřeboval vidět střílet. Tu zprávu podal Jim."

"To je blbost! Ne! Tohle by Brann nikdy neudělal! Je jako můj otec! Nikdy by nedal zprávu jim! Blbost!" vykřikla jsem na něj a třeštila oči.

"Khali, uklidni se. To je zpráva, kterou podali špioni. Pošlou se za ním jiní, aby to potvrdili." konejšil mě Sev.

"Musím jít s nimi." vyskočila jsem z postele a vystřelila ke dveřím.

Sev mě chytil za zápěstí.

Trhla jsem rukou a pak ještě jednou, ale nepodařilo se mi vyvléknout se mu. "Pusť mě,Seve,ihned!"

"Uklidni se. Nemůžeš jen tak odejít z akademie. Jsi kdo jsi. Ihned by tě zabili." naléhal na mě Sev.

"No a? Stejně jednou umřu." znovu jsem trhla rukou.

"Khali, přestaň." zašeptal Sev a nakonec pustil moji ruku.

"Promiň." vydechla jsem a vyběhla z pokoje.

Sev za mnou nešel a tak jsem běžela přímo k ředitelně, kam jsem vtrhla bez zaklepání.

"Khali! Co tu děláš?" ředitel zvedl hlavu od rozečtených papírů.

"Jdu s nimi. Jdu se špiony." řekla jsem rozhodně.

***

"Máte vše?" zeptal se Finn, velitel skupiny, která šla za Brannem ven.

Ředitel nebyl nadšen tím, že chci jít, ale nakonec mi to povolil. Věděl, že je pro mě Bran důležitý a tak mě pustil. A tak se mnou musel jít i Sev, jako moje ochranka.

Rychle jsem si překontrolovala šípy a tětivu luku a pak si pro sebe přikývla.

Sev se na mě díval s bolestí v očích. Věděl, jak moc mi na Brannovi záleží, takže bych se kvůli němu i nechala zabít. A toho se bál. Že na téhle šílené misi natáhnu bačkory.

Ale já věděla, že to zvládnu, že to musím zvládnout. Kvůli Brannovi. Kvůli mně. Kvůli všem.

"Máme minutu na to se dostat do vzdálenosti sto metrů od akademie, poté znovu vztyčí veškeré ochranné prostředky a bude po vás." řekl nám ještě v rychlosti Finn a pak zavelel: "Otevřít bránu!"

Když se obrovská brána z masivního dřeva začala se skřípěním otevírat, srdce se mi rychle rozbušilo.

Ti, kteří stáli ve předu, už vyběhli a to se brána otevřela jen na malou škvíru.

Když jsem se konečně i já dostala ven, rozběhla jsem se tak nejrychleji, jak jsem uměla. Sev, který běžel souběžně se mnou, mě chytil za ruku a tím mi pomáhal k větší rychlosti.

Po těch spropadených sto metrech na nás již čekali ostatní.

Málem jsem se svalila na zem, když jsme dorazili ke skupině.

Finn na mě obdivně kývl. "Takže, tu těžší část máme za sebou. Nyní, už jen půjdeme na sever."

Skoro jsem ani neměla čas se pořádně nadechnout, protože se skupina dala do pohybu. A tak jsme se Sevem museli jít taky.

Ale skupina šla pomalu, takže jsme se mohli vydýchat poměrně v klidu.

Sev mi věnoval úsměv. Pýcha z jeho očí skoro sršela. Byl pyšný na mě, za to, že jsem těch sto metrů zvládla. I když s jeho pomocí.

Ale tohle byl jen začátek. To nejhorší nás teprve jen čeká.

No,tak jsem se konečně dohrabala k dopsání nové části,kterou jsem měla rozepsanou už nějakou dobu,jen jsem nevěděla co s ní. Ale nakonec jsem to zvládla (musím se poplácat po rameni :D ). Tak jen doufám,že se ta část líbila a já vás nezklamala.

-Tessienka