Lučištnice

Část dvacátá první

Khali

Nedokázala jsem od těch očí odpoutat své. Dívaly jsme se na sebe, zkoumaly pozorně oči té druhé. Nakonec jsem to byla já, kdo první pohledem uhnul do strany. Prohlédla jsem si tu ženu stojící přede mnou. Byla poměrně vysoká, její tvář byla stejně mladá, jako když zemřela. Vlasy měla spletené do pevného copu, přehozeného přes rameno. Její oblečení bylo obyčejné, džíny a bílé bavlněné tričko, přes které měla pletený šedý kardigan. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ji opravdu viděla. Poprvé ve svém životě.

„Nikdy jsem nedoufala, že se my dvě konečně setkáme." Když promluvila, cukla jsem sebou. Její hlas byl natolik podobný tomu Neeninému, až jsem se lekla.

„A já si to zase vždy přála. Alespoň, co si pamatuju." Opáčila jsem tiše.

Má máma udělala jeden krok dopředu, za kterým hned následoval druhý. Když se dostala do dostatečné blízkosti, zvedla ruce a roztáhla je. Nabídka objetí.

Skoro jsem do její náruče vběhla. Tak moc jsem toužila potom vědět, jaké to je, když vás objímá vaše máma a vy jste v bezpečí v její náruči. Bylo to příjemné, její náruč byla teplá a já pomalu vdechovala vůni, kterou byla cítit. Byla to uklidňující vůně domova. Skořice a vanilka. Sladká vůně, přesto nevtíravá.

Její ruce mi jezdily po zádech a já ji svírala, co mi síly stačily. Nechtěla jsem ji pustit, už nikdy.

Ale nakonec jsme se přeci jen musely odtáhnout. Ale stále jsme od sebe byly vzdálené jen na délku mé paže.

„To, že jsi tady, znamená, že jsi mrtvá?" zeptala se mě. Její si mě pozorně prohlédly. V jejím výrazu bylo jasné, že tomu nechtěla uvěřit.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Střelila jsem se do břicha. Nevím, co se stalo. V jednu chvíli jsem byla skoro vzhůru a v tu druhou jsi přede mnou stála ty."

Její výraz se změnil v čirý děs. „Střelila ses? Proč? Co se dělo tak hrozného, že jsi musela sama sebe střelit?"

„Opravdu dlouhý příběh." Zamumlala jsem a provinile sklonila hlavu. Nechápala jsem, proč jsem se cítila provinile, přeci jen jsem zachránila Seva, ale přesto jsem se tak cítila.

Usmála se, doopravdy. Její koutky se roztáhly a ona ukázala dokonale bílé zuby. „Já si myslím, že máme dost času, zlatíčko. Tak co kdyby ses posadila a hezky od začátku mi povyprávěla, co tě dohnalo k tomu se zastřelit?"

Přikývla jsem a chytila ji za ruku, kterou ke mně natáhla. Společně jsme se posadily na lavičku, ze které jsem moment před naším setkáním vstala a já jí začala vyprávět. Mluvila jsem úplně o všem, hezky od začátku. Jak jsem se dostala do akademie a Brann se o mě začal starat, jak jsem se dostala osm let po mém příchodu k lepším lukostřelcům, jak jsem se spřátelila se Sevem. Mluvila jsem o útoku na akademii, o trestu, který jsme se Sevem dostali. Mluvila jsem o všem. O všem až do doby, kdy jsem zmáčkla spoušť a zachránila tak svého milovaného.

Máma celou dobu pozorně poslouchala, vypadalo to, že hltá každé mé slovo. Vypadala opravdu nadšeně, že se dozvídá, jak jsem žila. V jisté chvíle se mračila nad určitými událostmi a nad určitými mými rozhodnutími, ale celou dobu mlčela a nechala mě mluvit.

Když jsem s mluvením skončila, skoro mě bolela čelist. Lapala jsem po dechu a čekala na to, co mi má máma řekne, na to všechno.

„Měla jsi pozoruhodný život, miláčku." Začala, její čelo bylo zkrabatěné a ona se tvářila velmi zamyšleně, koukajíc někam do dálky. „Někdy bych ráda potkala Branna a Seva. Určitě jsou to zajímavý muži, ale přeci jen na setkání nespěchám. Chci, aby v tvém život byli co nejdéle. To, co má sestra udělala, jsem očekávala. Vždy byla taková. Chtěla všem pomoct, ale jen páchala zlo. Nicméně jejímu synovi bys šanci dát mohla. Myslím, že by mohl být dobrý. Mohl by žít úplně odlišně od svých rodičů. A podle toho, co jsi mi vyprávěla, myslím, že se mu líbíš, holčičko."

Odfrkla jsem. „Luke je stejný jako jeho rodiče. Jablko nepadá daleko od stromu. Obelhal mě, odvedl mě od všech, které jsem měla ráda, jen proto, aby mě přivlekl za svojí matkou."

Máma zavrtěla hlavou a jednou rukou si přejela po konci tmavého copu. „Myslím si, že někde uvnitř je to dobrý chlapec. Někde hluboko. Jen se snažil, aby svoji matku udělal šťastnou. Myslím si, že mu Neena napovídala, že když tě přivede k ní, budeš v bezpečí. Nechci být nijak ošklivá, ale je hodně naivní. Avšak myslím, že když mu ukážeš správnou cestu, pochopí, co všechno zlé napáchal a odpoutá se od svých rodičů, věř mi."

Tentokrát jsem se zamračila já. „Ale já jsem tady, s tebou, s největší pravděpodobností mrtvá, už mu nedokážu pomoct."

Znovu se usmála, tentokrát konejšivě, a její ruka mě pohladila po tváři. „Nejsi mrtvá. Jen sis odskočila na malý pokec s mámou. Myslím, že se každou chvíli probereš a budeš žít ještě dlouhý život."

„Proč jsem, ale tady, když jsem živá?" byla jsem zmatenější a zmatenější.

„Malý pokec s mámou." Zopakovala dívka sedící přede mnou tu větu.

Vzdechla jsem. „A proč tu není táta? Chtěla bych se s ním potkat. Mluvit s ním. Ani nevím, jak vypadá."

„Táta nás pozoruje. Určitě se taky jednou potkáte, slibuji, ale teď na to není ten správný čas. Bude nadšený z toho, kým ses stala. A to že nevíš, jak vypadá, nevadí. Myslím, že až se probudíš, Joseph ti předá, to cos po něm žádala." Její úsměv se ještě rozšířil a potom, co to dořekla, ještě spiklenecky šeptem dodala: „Tvůj táta je pěkný švihák. Zamiluješ se do něj již od pohledu."

Od srdce jsem se zasmála. „V to doufám."

„Jestli jsi, alespoň z části jako já, tak určitě." Její oči se rozzářily. Už nevypadaly jako bouřkové mraky. Viděla jsem v nich pýchu a radost, opravdovou čirou radost. „Myslím tedy osobností, vzhledem jsi opravdový unikátní mix nás obou." Jemně mi přejela hřbetem ruky po tváři.

Přivřela jsem oči, bylo to příjemné. Chtěla bych být v její přítomnosti už navždy. Ačkoliv by se mi stýskalo po všech, hlavně po Sevovi a Brannovi, ale přeci jen, máma byla máma.

„Khali, vím, že bys tu se mnou chtěla být, ale musíš se vrátit. Musíš se vzbudit. Už je čas." Promluvila jemně máma a pomalu vstala z lavičky. Znovu se rozsvítilo to jasné světlo. Máma se k němu s poklidným úsměvem vydala. Těsně před ním se naposledy ohlédla. V jejích očích se leskly slzy. „Mám tě ráda."

I mé oči začaly pálit. Zhluboka jsem dýchala a srdce se mi svíralo. „Já tebe taky, mami."

Zasmála se a pak vkročila do světla, to se hned za ní zase ztratilo. Já se znovu ocitla sama v temnotě. Na malou chvíli.

Potom mě popadla nějaká ruka a vytáhla mě z toho místa, kde jsem byla. Z té temnoty jsem se probudila do dalšího jasného světla. Lapala jsem po dechu, na ústech mi seděla maska, která mi do skrz rty nutila kyslík. Zírala jsem na bílý strop nade mnou. Strhla jsem si masku z úst a mé oči se zaměřily na tu jedinou osobu v místnosti, sedící na židli.

Třeštil na mě oči, jeho pohled byl zmatený. Ale ihned se vzpamatoval a vyskočil na nohy. Otevřel dveře a zakřičel do chodby. „Je vzhůru!"

Jak se vám tato kapitola líbila? Doufám, že vás nijak nesklamala a ten jejich rozhovor se vám líbil. Jinak kdo si myslíte, že byl u Khali, když se probrala? Napište mi vše do komentářů.

                                                                                                                                                Vaše Tessienka.