Lučištnice

Část osmnáctá

Když jsem viděla, jak Luke držel luk, myslela jsem, že vezmu nějakou tyč a začnu ho mlátit. Nikdy jsem neviděla člověka, který by ten luk držel hůř. A ještě k tomu ten postoj. No to byl pro mě konec. Ale musela jsem ho trénovat. Neena chtěla, abych ho vycvičila. A jelikož byla člověk, který mě držel v zajetí a dával mi najíst, tak jsem musela.

Při pomyšlení na to, co by mu řekl Brann, jsem sebou cukla. Bolelo mě na něj myslet. Jakmile jsem na něj, byť jen jedinkrát, pomyslela, mé útroby se začaly svírat strachem o jeho život. Takže jsem na něj myslela, jak nejméně to šlo. U Seva jsem to dělala stejně. Nesměla jsem myslet na nikoho a na nic, kromě mé pomsty a plánu, jak se odsud dostat.

„Stojím dobře?" ozval se Luke a vytrhl mě z proudu myšlenek.

Zavrtěla jsem hlavou a začala ho napravovat. „Nohy přesně naopak. Loket dej níž. Natáhni tětivu víc, neboj se, ona nepraskne a to ani ten luk. Hlavu posuň trochu doleva nebo si ji vykroutíš."

Pokusil se svůj postoj napravit, ale bohužel ho pokazil ještě víc. Pohlédl na mě s nadějí v očích a já na něj pouze mávla v gestu, ať už střílí. Opravovat ho znovu by mě totiž stálo všechny nervy, co jsem do té doby měla.

Jeho šíp se zabořil do modré části terče, čemuž jsem se opravdu divila, protože jsem očekávala, že naprosto mine. Ale i tohle byl úspěch, teda pro něj.

„Tak, pro dnešek to ukončíme." Vytáhla jsem šíp z terče a chvíli pozorovala jeho hrot. Byl ostrý. Ale ne natolik, aby byl schopný proletět člověkem, jako nůž krájející máslo. Na to byl moc tupý. Člověka by to vážně zranilo, ale pravděpodobně nezabilo. Na to jsem potřebovala své šípy. Jenže ty měla Neena bezpečně schované v trezoru.

„Ty dnes nebudeš trénovat?" zeptal se Luke, když si ze stehna sundával malý toulec s pár šípy, které mu v něm zůstaly.

Vložila jsem šíp do Lukova toulce poté, co ho pověsil na háček na zeď k ostatním. „Každý potřebuje den volna. Já si ho beru dnes."

Luke pokrčil rameny. Dál se v tom nešťoural, protože věděl, že bych ho buď hned začala vraždit pohledem, nebo bych se zamkla v pokoji, jak jsem to dělávala, když se kdokoliv z nich začal vyptávat.

„Navíc se s těmito šípy střílí otřesně. Jsou tupé. Kdy mi vrátíte moje šípy?" zeptala jsem se stejně jako ostatní dny.

„Až budeme vědět, že pro nás nejsi hrozbou," zněla odpověď, naprosto stejná jako ostatní dny.

„A to bude kdy?" pokračovala jsem dál ve vyzvídání.

Luke pokrčil rameny a mlčel. Nezáleželo to na něm. Záleželo to na jeho rodičích, kteří se ke mně chovali až kupodivu mile. Nevěděla jsem, co si o nich mám myslet.

„Nevíte něco o Brannovi?" ptala jsem se dál. Musela jsem se zeptat. Tohle byla také moje častá otázka. Vždy byla odpověď stejná, prosté ne nebo zavrtění hlavou. Ale dnes tomu bylo jinak. Lukova tvář se rozjasnila, když jsem vyslovila to jméno.

„O něm náhodou něco vím," pronesl Luke tajemně a podržel mi dveře haly vedoucí do zahrady.

Srdce mi začalo bušit jako o závod a já se bála, že mi vyskočí z hrudního koše. „Co?"

Luke si s odpovědí dával načas, ale nakonec ji přeci jen vyslovil. „Žije. Rychle se uzdravuje. Už je skoro jako dřív."

Poté co to vyslovil, mi srdce vynechalo pár úderů a já se štěstím celá rozzářila.

On na mě udiveně zíral. Tenhle výraz u mě neznal. Vždy jsem se tvářila buď naprosto chladně a neprostupně, nebo vražedně. Ale teď? Usmívala jsem se jako sluníčko. Jakmile jsem si to ale uvědomila, nasadila jsem zpět ten neprostupný výraz. Avšak na Lukově tváři byl stále vidět ten údiv.

„Nezírej tak na mě," řekla jsem mu nabručeně a pokračovala dál v chůzi směrem k domu. Ani jsem si neuvědomila, že jsme se zastavili.

Luke mě rychle dohnal a snažil se srovnat svůj krok s mým rázováním, ale byl příliš rozhozený tím mým náhlým výrazem štěstí.

Jenže v ten moment jsem si prostě nemohla pomoct. V srdci jsem cítila, že je Brann v pořádku, ale má hlava to ne a ne pochopit. Tohle Lukovo potvrzení mého pocitu přesvědčilo konečně i moji hlavu. Ten šťastný hřejivý pocit ve mně stále přetrvával, ačkoliv jsem si už zase hrála na tu nedostupnou a chladnou.

Luke otevřel dveře a podržel je, abych mohla vstoupit.

S mírným údivem jsem se na něj podívala a on pouze nevinně pokrčil rameny.

Zamířila jsem si to rovnou do kuchyně, po celém odpoledni stráveném s Lukem v hale mi vyhládlo.

Kuchařky pobíhající po kuchyni a chystající večeři mi nevěnovaly pozornost, takže jsem si z lednice ukradla misku se salátem a na kuchyňské lince pobrala i pár rohlíků a vidličku.

Plynule jsem vyšla z kuchyně a zamířila si to po schodech nahoru, když se dveře do domu rozrazily a dovnitř vešel Joseph, následován svými monstry, které mezi sebou vlekly bezvládné mužské tělo se skloněnou hlavou.

Ihned jsem se zastavila a pohlédla na ně, snažíc se podívat se na tvář toho neznámého. Ale oni se otočili tak, abych na něj neviděla.

„Khalindo, buď té lásky a běž do svého pokoje." Joseph na mě promluvil přísně a nesmlouvačně.

Už už jsem se otáčela zpět, ale přeci jen jsem se zarazila. „Kdo to je?"

Joseph se na mě zamračil. „Řekl jsem ti, ať jdeš do svého pokoje. Vím, že mě nenávidíš, ale aspoň projednou mě poslechni."

Vzpurně jsem zavrtěla hlavou a dál se držela svého. „Chci vědět, kdo to je."

Na vrchní části schodiště se vynořil Luke. „Nechceš to vědět. Radím ti dobře, Khali. Poslechni tátu a běž do svého pokoje. Bude to takhle lepší."

Ten Lukův náhlý vstup do naší konverzace ještě nabudil moji zvědavost. „To máte smůlu, chci vědět, koho jste sem dovlekli."

Jedno z monster na mě pohlédlo a poté se podívalo na Josepha. Vědělo, o čem se bavíme, jen potřebovalo Lukovo svolení mi ukázat obličej toho muže.

Joseph nakonec svolil. Mávl na monstrum rukou a ke mně pronesl čtyři slova. „Chtěla jsi to vědět."

Monstrum popadlo mužovu hlavu volnou prackou s drápy a násilně mu ji zvedlo.

V moment, kdy jsem spatřila tu tvář, mi všechno jídlo vypadlo z rukou a pomalu se skutálelo z těch pár schodů, které jsem ušla.

Jeho oči byly doširoka otevřené a zíraly na mě. Celý obličej měl od krve a jeho oblečení bylo špinavé a potrhané. A naprosto stejné, jako když jsem ho viděla naposledy.

Tak a máme za sebou další kapitolu GWTB! Jak se vám líbila? Kdo myslíte, že je ta bezvládná postava?

                                                                                                                                                  Vaše Tessienka