Lučištnice

Prolog

Před 8 lety

Obloha měla ocelově šedou barvu, kterou sem tam rozsekl blesk následovaný hromem, který mi rachotil v uších ještě notnou chvíli poté, co dozněl krajinou.

Táhla jsem se po tomhle bohem zapomenutém kraji, který byl při takhle silném dešti skoro pod vodou, až k tomu dalekému hradu, který jsem zahlédla, když jeden z blesků osvítil tuhle pustinu.

Oblečení i boty mi ztěžkly, když se nasákly deštěm, který se stále v silných provazech snášel k zemi. Na zádech mi visel prázdný toulec a v ruce jsem pevně svírala svůj luk, jediný majetek, který mi po rodičích zůstal. Nepamatovala jsem si je. Vlastně jsem si nepamatovala vůbec nic. V mé hlavě bylo prázdno.

Ačkoliv jsem byla na pokraji vyčerpání, kladla jsem jednu nohu za druhou a snažila se vydat všechnu svoji zbylou sílu, abych se nějak k tomu hradu dostala.

Ani jsem se pořádně nedívala pod nohy, takže jsem zakopla a svalila se do bláta, stejně jako mnohokrát před tím. Vyškrábala jsem se na nohy a z posledních sil překonala těch pár kroků, které mě vedly skrz otevřenou bránu až k obrovským dvoukřídlým dveřím.

Rychle jsem čtyřikrát zabouchala velkolepým klepadlem a poté se naposledy svalila na zem. Už jsem se ani nesnažila vstát, věděla jsem, že by to bylo zbytečné a že už bych na to neměla sílu.

Dveře se s táhlým zavrzáním otevřely a mezi nimi stál mohutný muž s vousy.

Ihned poté, co mě spatřil, se sklonil k mému tělu a poté obrátil hlavu do útrob hradu a z plna hrdla zakřičel: „Ta dívka! Ta dívka je tu!"

Před očima se mi zamlžilo a já se snažila zaostřit na mužovu tvář, ale nedařilo se mi to.

„Neboj se, Khali. Už jsi v bezpečí." Zaslechla jsem posledních sedm slov od toho muže, předtím, než jsem upadla do hlubokého bezvědomí.