Lučištnice

Část šestá

Po cestě k pokojům jsme procházeli školou. Všude byla krev. Spousta krve. Snažila jsem se nedívat na ty kaluže, ale moc se mi to nedařilo. Z toho kovového pachu se mi zvedal žaludek.

Sev se snažil na sobě nedát nic znát, ale bylo na něm vidět, že i jeho ta spousta krve vzala.

Těla už byla odklizena. Jak těla našich bojovníků, tak Jejich těla. Jediný pozůstatek bitvy byla ta krev, všude možně. Kaluže na zemi, stěny skoro až ke stropu postříkané.

Byla jsem ráda, když už jsme konečně dorazili ke kolejím, kam se bitva nedostala. Naštěstí.

Sev se od nás s Brannem odpojil hned za dveřmi na kolej a vydal se po schodech, do svého patra a do svého pokoje.

Když jsme pokračovali chodbou, kolem profesorských pokojů, obrátila jsem se na Branna, „Tak kolik?"

Brann se na mě nechápavě podíval.

„Kolik mrtvých?" vysvětlila jsem svůj dotaz.

„No, moc ne. Spíš bylo víc mrtvých na Jejich straně. Než teda stáhli ocasy a utekli, jak zbabělci," odpověděl mi vyhýbavě Brann.

„Kolik?" zeptala jsem se znovu a založila si paže na prsou.

Brann vzdechl, „Kolem čtyřiceti."

Tolik mrtvých a to jen kvůli mě. Ach, sakra. Zasténala jsem a zavrtěla hlavou, „I čtyřicet je dost, Branne."

„Ale ne tolik. Mohlo to být horší."

„Branne, je to dost!" zavrčela jsem na něj a přehodila si luk do druhé ruky.

Brann sklonil hlavu, „Všichni se zaslíbili chránit tvůj život na úkor svého. Splnili své poslání. Mohli zemřít."

„Branne, já nechci, aby kvůli mě někdo, kdokoliv, umíral. Nedokážeš si představit, jak hrozně mě to bolí. Každý život, který dnes skončil je jako rána do mého srdce," špitla jsem a zastavila.

Brann se taky zastavil a zíral na mě. Nakonec si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal. „Smrt k životu prostě patří. Ale neboj se, Khali, Oni se jen tak nevrátí."

***

Stála jsem v kuchyni, zástěru uvázanou kolem pasu a na hlavě tu podivnou čepičku. Stála jsem nad obrovským hrncem, s velikánskou vařečkou v ruce a míchala tu podivnou tekutinu.

Sev stál vedle mě a krájel jeden plátek masa za druhým. Házel to do té omáčky. Kuchaři se kolem nás ochomýtali a do hrnce házeli koření.

Začínala už mě bolet ruka a mnohem raději bych v tento moment stála v hale s lukem v ruce a střílela na terč, než stála v téhle zapařené kuchyni s bolící rukou s potem stékajícím mi po zádech.

Sev dokrájel poslední kus masa a hodil to do hrnce. Otřel si čelo hřbetem ruky a podíval se na hodiny nad dveřmi. Zbývalo nám posledních 5 minut. A my měli práci hotovou. Teda Sev, já musela stále míchat a míchat a míchat, jako pominutá.

Vrchní šéf kuchyně nás přišel zkontrolovat, „Běžte."

Rychle jsem odložila vařečku, sundala si tu směšnou čepičku, odvázala zástěru a se Sevem rychle opustila kuchyni. Zamířili jsme rovnou k výdejnímu pultu pro oběd. Pak jsme zamířili ke stolu.

***

Bylo dávno po škole. Já a Sev jsme si dávali pár kol souboje jeden na jednoho. Jeho pěst zamířila na mé břicho a já tu ránu vykryla. Na oplátku jsem já zamířila pěstí na jeho tvář. Stihl uhnout, parchant jeden. Zavrčela jsem a znovu zaútočila. A znovu. A znovu. Nakonec mi nestihl uhnout a já ho udeřila. Chytl mě za pěst a stáhl na sebe. Padli jsme oba k zemi.

„Co to děláš?" zírala jsem na něj zadýchaně.

„To, co jsem chtěl udělat, už v tom bunkru." špitl a pak si mě přitáhl ještě víc k sobě a jeho rty se se dotkli mých.

Omlouvám se za to, že jsem dlouho nepřidala novou část.... Bylo toho moc... Tady máte nějakou novou část.... Snad se líbila :)

Jo a dekuju za 1K přečtení, jsem vám vděčná :3

Tessienka