Lučištnice

Část devatenáctá

Jeho tělo bylo tak zubožené, že jsem svého milovaného skoro nepoznávala. Slzy se mi nad jeho stavem nahrnuly do očí. Sev, můj milovaný Stephen, byl v takovém stavu v jakém snad nikdy dříve.

„Říkal jsem ti, že bude lepší otce poslechnout, Khali." Luke pomalými kroky scházel schody směrem ke mně. Když byl u mě, ustoupila jsem od něj tak, že na mě nemohl dosáhnout.

„Co jste mu udělali?" vyhrkla jsem na Josepha nahněvaně.

„On se vloupal do mé laboratoře. Chtěl se dostat k tobě, takže je tady." Joseph pokynul rukou k mému bezvládnému příteli.

„Ale v jakém stavu! Je skoro mrtvý!" teď už jsem křičela, opravdu křičela. Slzy mi stékaly po tvářích a já byla na pokraji hysterie.

„Jen skoro. Stále se může uzdravit." Josephův pohled byl lhostejný, ačkoliv jeho slova se mě snažila přesvědčit o tom, že se Sev může uzdravit. „Ale rád bych na něm provedl pár pokusů, přivedl ho do řad mých dětí, jako dokonalý exemplář."

„To mu neuděláte!" vzlyky otřásaly mým tělem.

Luke promluvil místo svého otce. „Nedokážeš to zastavit, Khali. Možná bych se být tebou rozloučil."

Vrhla jsem po něm pohled, který, kdyby mohl, tak by zabíjel. „Chceš se vsadit?"

Luke i Joseph se zamračili. Skočila jsem po Lukovi, spíše řečeno po zbrani, kterou měl upevněnou v pochvě na pásku kalhot. Vytáhla jsem pistoli a natáhla kohoutek, ukazováček se jemně dotýkal spouště. Hlaveň mířila na moji hlavu.

„Nic mu neuděláte. Slibte mi to." slova jsem cedila skrz zaťaté zuby.

„Děvče, nedokážeš se zastřelit. Nemáš na to odvahu. Přestaň s tímhle divadlem, zavčas." Joseph měl v očích hluboké pobavení.

Musela jsem to udělat. Pro mě, pro Seva, pro nás. Pro naši budoucnost, pro naši lásku, prostě pro nás. Věděla jsem, že tím pravděpodobně Josephovo rozhodnutí nezvrátím, ale nechtěla jsem žít, pokud by bylo ze Seva to jeho monstrum.

Nedokázala bych si však odpustit, že jsem se nepokusila ho nějak, jakkoliv, zastavit. Musela jsem něco udělat.

A tak jsem se zhluboka nadechla a připravila se na bolest. Hlaveň změnila směr, má ruka zamířila o něco níž a můj třesoucí se ukazováček zmáčkl spoušť.

Od okamžiku, kdy se ozval výstřel, až do okamžiku, kdy kulka vletěla do mého těla, uplynula snad jediná vteřina, ale mě před očima proběhlo pár tváří. Brannova tvář, z části zklamaná, ale hlavně plná smutku. Sevova tvář, zarmoucená, ale lidská. Finnova tvář plná šoku. A pak tvář mé matky. Třeba ji uvidím, když zemřu.

Když kulka vlétla do mého těla, necítila jsem bolest. Což bylo velmi překvapující. Cítila jsem jen čirý šok a pak prázdno. Ticho a tmu. Klid.

***

Luke

Když Khaliino tělo dopadlo na schodiště, byl jsem v šoku. Střelila se. Ta hloupá husa se střelila. Sice do břicha, ale střelila.

„Odveďte ho za Neenou, ať ho prozatím udrží při životě." nařídil otec svým monstrům a rozběhl se ke Khali. Krev z jejího těla tekla rychleji, než bylo správné. Musela trefit něco hodně důležitého.

Strhl jsem ze sebe košili a přitlačil ji Khali na průstřel. Otec ji opatrně zvedl a nesl ji do své kanceláře, ve které byla za knihovnou skrytá plně vybavený operační sál. Stejný měla i matka ve své kanceláři.