Box Is My Life; J.M.✔️

52.

Palmer McCann:

,,Ale noták Nicho, musíš něco spapat." Řekla jsem už vyřízeně, když byl Nicho dnes nevrlý. ,,Kde je táta, chci tátu!" Neustále opakoval.  Povzdechla jsem si, tohle bude ještě běh na hodně dlouhou trať.  ,,Na zápase." Zalhala jsem.  Vystrčil bradu a věnoval mi jeden z jeho podrážděných pohledů.

Mám toho dost. Jason je bůh ví, kde a stejně všechno kazí.

Už je to týden co jsme s Nicholasem pryč a čím déle je od Jasona odstřihnutý, tím horší to je. Každý den se jeho nářeky a vzdor jenom navyšuje, nevím co mám dělat. Nechci bránit Nicholasovi, aby se setkával se svým otcem, ale svým způsobem jsem šla k Zaře než si něco najdu, nebyla jsem u matky jak Jason pravděpodobně čekal.

,,Tak pojď, oblečeme si boty a vyrazíme do školky." Promluvila jsem rezignovaným hlasem, nikdy jsem nechtěla, aby se toto Nichovi stalo. 

Beze slov vstal a zamířil do vstupní chodby. Hodila jsem po Zaře, která právě přišla z noční směny bolavý obličej, Nicho mi tolik ubližuje, když mě odmítá, ale nemůže za to je ještě hrozně malý na tuhle situaci.

,,To bude časem dobrý, až uvidí Jasona." Zašeptala, aby jí Nicho nezaslechl. Pokrčila jsem rameny a popadla můj životopis, který byl vlastně plný pouze školou, kvůli brzkému těhotenství jsem neměla šanci nastoupit do práce. A zase za to mohl Jason.  ,,Hodně štěstí zlato." Vtiskla mi polibek na spánky a odešla do prostoru, také jsem šla do chodby a nazula si lodičky.

Měla jsem na sobě černé šaty a boty tutéž barvy.

Vzala jsem Nicha za ruku a vedla k autu, snažil  se mi vykroutit, znovu jsem si povzdechla při čemž se mé oči plnili slzami, nemohla jsem plakat, ne kvůli Nichovi a make-upu. 

Brečela jsem po nocích vždy, aby mě Nicho neviděl, akorát by to pro něj bylo horší. Rozjela jsem se směrem k jeho školce.  ,,Já tam nechci!" Zkroutil paže do sebe na hruď,  obočí se pokrčilo, když se na mě mračil, na to jak byl malý, tak byl troufalý to měl určitě po svém otci. Vystoupila jsem a nehledě na jeho protesty jsem ho vytáhla z auta, akorát bych přijela pozdě a další scénu bych dnes asi už nesnesla.

Vláčela jsem ho ke dveřím školky, když se rozbrečel.  Zastavila jsem se v pohybu, těsně před dveřmi. ,,Mami." Zavzlykal, srdce mi pukalo samou bolestí.  Sklonila jsem se a zvedla jej na ruce, jeho malé paže se obtočili okolo mého krku a mokrou tvář zabořil do ohybu, věděla jsem jak těžké to pro něho muselo být. Vešla jsem do budovy a našla šatnu. Houpala jsem neustále s Nichem v ruce a šeptala uklidňující slova.  ,,Vyzvednu tě po obědě, půjdeme na zmrzlinu a pak něco vymyslíme, ano?" Nadzvedla jsem rezignovaně obočí.

Váhavě přikývl než mi dal pusu a zmizel ve třídě plné dětí. Pokroutila jsem hlavou a rozjela se do firmy, kde probíhá pohovor.

*

Bylo zde snad tucet dívek v mém věku, všechny namalované a upravené. Také jsem byla, ale ne vždy jako ony, když jste matkou nemáte tolik času na sebe.

Posadila jsem se s kabelkou na stehnech a zírala na podlahu před sebe, připadala jsem si vypnutá.

,,Není to manželka, Jasona?" Zašeptala nějaká slečna v rohu místnosti, ta druhá se naklonila k ní: ,,Kdo je Jason?" Ta první po ní střihla kritický pohled: ,,přeci ten slavný boxer." 

Dusila jsem v sobě nával ironického smíchu a histerického pláče. Já i Nicho se budeme muset pořádně uskromnit, abych našla nějaký levný byt a mohla si dovolit něco málo pro potěšení. Přeci nemohu dokonce života bydlet u Zary.

,,Paní McCann?" Zazněl hlas ze dveří, automaticky jsem vstala a šla k těm dveřím.

Když jsme byly skryté za dveřmi, podaly jsme si ruce. Byla milá. Posadila jsem se před její masitý stůl a předala jí složku s mým vzděláním.

,,Tak báječné známky a chcete pracovat jako asistentka?" Zeptala se nevěřícně, když její oči přejížděli po papírech. ,,Někde začít musím." Trochu jsem se uchechtla. ,,Každý někde začínáme," věnovala mi zvláštní polo úsměv  a zavřela složku.  ,,Ale ono mi nejde ani tolik o zkušenosti nebo o vzdělání. Jde mi  o to jak dobře dokážete pracovat."  - ,,Jediné co je pro mě prioritou je být pět hodin při smyslech." Vykulila jsem oči: ,,jen pět hodin?"  Zadívala se na mě neutrálně: ,,Ano, můžete si nosit práci domů pokud to bude papírování, Ale pět hodin vás potřebuji na značkách, předpokládám, že nemáte žádné závazky vzhledem k věku, takže by to neměl být problém?" Zvedla obočí v otázce a s menším nadějným úsměvem. Venku bylo plno dívek a ona mluví o mě jako kdybych tu už pracovala. ,,Ne, neměl." Pousmála jsem se, proč jsem zamlčela Nicholase? 

*

Vzala mě! Prý vypadám loajálně a neuteču za konkurencí, musela jsem vypadat opravdu zoufale, když mě přijala do své firmy.

Zastavila jsem u supermarketu a nakoupila nějaké jídlo, plus víno pro mě a pro Zaru na oslavu.