(Ne)správné rozhodnutí [Fred Weasley] ✔️

Musíš zachovat klid!

Další školní rok je předemnou. Nikdy bych předtím nepomyslela, že v září nastoupím už do 5. ročníku do školy čar a kouzel v Bradavicích.

Je neuvěřitelné jak to rychle letí!

Přijde mi to jako včera, když jsem poprvé nastoupila do Bradavického expresu a přisedla si do kupé k zrzavému klukovi.

V tu chvíli, by mě ani nenapadlo, že se z nás stanou nejlepší kamarádi. Každý rok se na toho kluka těším čím dál tím víc!

Je to můj nejbližší a nejlepší kamarád. Díky němu jsem i poznala spoustu skvělých lidí a hlavně svojí nejlepší kamarádku.

Každý říká, že my dvě jsme naprosto rozdílné, až na to, že obě nemáme čistý původ. Moje maminka je nekouzelnice, ale můj tatínek je kouzelník jak vyšitý.

Ona je velmi chytrá, milá a já...no co si budeme povídat, že bych školou procházela se skvělými známky se říct nedá.

Vždy jsem byla ta, která se snaží o hodiny poslouchat, pak něco sesmolí na papír a tím to končí.

Narozdil od mojí kamarádky, ta sebou nosí tolik knížek, že je sotva dokážu spočítat.

Milá jako moje kamarádka taky úplně nejsem.

Svojí povahou a chováním bych měla spíše patřit do Zmijozelu. Díky bohu, moudrý klobouk na mé přání přistoupil a zařadil mě do Nebelvíru.

Je až smutné jak dlouhá doba uplynula od doby, kdy jsem si sedala na stoličku a profesorka McGonagalová mi na hlavu nasazovala moudrý klobouk.

Teď sedím se svými přáteli v kupé Bradavického expresu a mířím směr Bradavice. Už po páté!

---------------------------------------------------------

,,Jo zase jsem vyhrál!" vykřikl Ron sebevědomě.

Od té doby co jsem mu ukázala karetní hru Prší! nechce hrát nic jiného.

Celkem lituji, že jsem ho to naučila, je v tom sakra dobrej! Ron pravidla pochopil celkem rychle, natož Harry v tom celkem tápal.

,,Tuhle tam nesmíš hodit." zaskočila jsem Harryho, když hodil kartu na hromádku.

,,Tak já už fakt nevím...kašlem na to stejně jsme za chvilku v Bradavicích." řekl Harry s klidným hlasem.

V hábitech jsme byli už dávno převlečeni, jelikož s mojí rychlostí by jsme propásli i kočár, převlíkáme se tedy téměř co vyjedeme z nástupiště 9 a 3/4.

,,Hermiono a ty bys mohla jednou hrát s náma. Nemusíš pořád číst ty knížky, že tě to pořád baví." promluvil Ron s menší arogancí v hlase.

Hermiona protočila nad tím oči, chytla mě za ruku a táhla mě z vlaku.

V dálce už stál Hagrid s lucernou, která vydávala žluté světlo. S nadšením jsem vyšvihla ruku do vzduchu a zamávala mu.

Hagrid mi mávání opětoval a začal si prvňáčky shromažďovat do hloučku. Vypadali celkem vyděšeně.

Nedivím se jim, jdou poprvé do Bradavic a navíc je hned před vlakem začne shlukovat poloobr. Já se Hagrida v prvním ročníku bála, teď je to jediný, na kterého se každý rok těším. Pokud nepočítám své přátele. Jeho historky mě nikdy neomrzí.

,,Zatracený kufry!" vyjelo ze mě když jsem po několikátém zatahání nemohla vytáhnout svůj kufr z vlaku.

Lidi kolem mě jen nechápavě a povrchně civěli, když už jsem poněkolikáté zatáhla se snahou vytáhnout svůj kufr. Jejich pohledy stáli opravdu za to, ale že by mi někdo pomohl, to ne.

,,Radši bys ji mohl jít pomoc než se tady přiblble smát." řekl vysoký zrzek když procházel se svým identickým dvojčetem kolem Rona.

,,Tak ji jdi pomoc, když si tak chytrej. Já na ní radši v tuhle chvíli mluvit nebudu, jinak se nedožiju ani večeře." řekl Ron na jednoho ze svých starších bratrů.

Konverzaci jsem zaslechla ale že bych úplně hltala každé slovo se říct nedá.

Vysoký kluk ke mně přišel a jemně si odkašlal. Ustoupila jsem kousek dál, aby měl přístup k mému kufru. Divné, že jsem si od někoho nechala pomoc, většinou jsem každou pomoc odmítla i když jsem ji ve skutečnosti hrozně potřebovala.

Jeho ruka chytla poutko mého kufru a prudce zatáhla. Nepodívala jsem se mu do tváře, moje oči totiž tupě zírali na jeho ruku, na které jemně vyjeli žíly, tím jakou silou vytáhl můj kufr.

Porovnala jsem si sukni, přistoupila jsem k mému kufru a vzmohla se jen na pitomé: ,,díky".

Zrzek bez jakékoliv slova odešel zpátky ke svému dvojčeti, který na něho čekal opodál.

Sice jsem se do tváře klukovi, kterými pomohl s kufry nepodívala ale hned by bylo jasné o koho se jednalo.

Když jsem se otočila na své kamarády viděla jsem jak zrzek přístupuje ke svému dvojčeti.

Přiznávám někdy byli chvíle kdy jsem si je spletla, bodejť by ne jsou to jednovaječná dvojčata, ale v tuhle chvíli jsem si byla naprosto jistá který je který.

Skvělý zrovna mi musel pomoc on. Fred Weasley! Z jeho přítomnosti se mi podlamovala kolena, jako skoro každé holce v Bradavicích.

Hlavně musíš zachovat klid! Přece se nenecháš rozrušit nějakým klukem....nějakým klukem jako je on. Nechápu jak může být někdo tak dokonalý.

Z mých myšlenek mě vytrhla o rok mladší holka, která do mě strčila, když chtěla projít se svým kufrem.

Samozřejmě jsem chtěla na ni zařvat, že do mě strkat nemusí, že stačí říct hloupé z dovolením.

Než jsem však stačila něco říct dívka se mi omlouvala a usmála se na mě poměrně nervózním úsměvem.

Úsměv jsem ji opětovala a mířila jsem ke své skupince kamarádů.

,,Schválně jsem ti nešel pomoc, chtěl jsem aby sis užila přítomnost mého ošklivého bratra." zašeptal ke mě Ron když jsme mířili ke kočáru.

,,Sklapni! Nemusejí vědět všich..." jemně jsem na něho naštvaně křikla.

,,Co? To že si se nám zakoukala do Freda?" skočil mi do řeči můj kamarád.

,,Snad jsem ti slíbil, že si to tajemství nechám pro sebe, ani Harrymu jsem nic neřekl. Mně můžeš věřit!" dodal Ron a s poslední větou se na mě usmál.

I přesto, že jsem moc dobře věděla, že Ronovi můžu věřit pokaždé mě tahle věta zahřála u srdce.

Čím jsem si tak skvělého kamaráda zasloužila?

Celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než byl on. Jestli se jednou zblázním bude to dozajista z Freda!
......................................................................

~butterfly