(Ne)správné rozhodnutí [Fred Weasley] ✔️

Možná.

Ron pustil Alexe a rozběhl se na svého bratra. Strčil do něho. Naštěstí víc nestihl, díky Georgovi, který si opět stoupl mezi ně.

,,Dost už!" zakřičel George, aby ho přes všechen křik šlo slyšet.

V místnosti zavládlo ticho. Už šlo slyšet jen mé tiché vzlykání.

,,Nepleťte se do toho! Prosím." promluvila jsem.

,,Tak my se tady za tebe postavíme a ty řekneš tohle." zvýšil znovu hlas Ron.

,,Vždyť oba jste chtěli, abych s Fredem nebyla. Jste rádi, že jsme se rozešli." řekla jsem se vzlykem.

,,To myslíš vážně? Nemám co říct. Sbohem!" křikl a odešel.

,,Otevři oči Bello. Třeba ti konečně dojde, kdo tu pro tebe opravdu byl. Komu na tobě záleželo. Kdo tě opravdu miloval." sklesle se přidal a též odešel.

,,Nesnáším tě Fredericku!" naposledy jsem hlesla.

Mířila jsem si to zpět do pokoje. Padla jsem do postele. Večeři vynechám taky. Stejně bych nic nesnědla. Unavená jsem nakonec usla.

---------------------------------------------------------

Už celé dva týdny chodím jako tělo bez duše. Neustále mám rudé oči. S nikým nemluvím.

Vlastně mi ani tolik přátel nezbylo. Zbyla mi jen Hermiona. Tu já, ale ignoruji a snažím se ji vyhýbat. Jako všem ostatním.

Za pár dní můj 5. ročník v Bradavicích končí. Byl to bezpochyb ten nejlepší rok a zároveň i ten nejhorší.

Alex semnou pořád nemluví. Je v posledním ročníku a já už ho asi nikdy neuvidím. Nemám, ale sílu ani odvahu za ním jít a omluvit se.

Padám čím dál víc do depresích. Zůstala jsem na všechno sama a je to jen moje vina.

Byla jsem sobecká. Zahleděná do sebe. Zajímala jsem se jen o své pohodlí.

Tolik bolesti najednou. Ztráta nejbližších přátel, ztráta kluka, kterého jsem milovala.

Co si tady nalhávám? Pořád ho miluju. Ta bolest, je ale silnější.

I přesto, že mi bylo posláno nespočet omluvných vzkazů, několikrát se za něho byl přimluvit i George. Fred mě sám několikrát oslovil.

Já už ale nechci! Nechci znovu udělat tu chybu.

Ani jsem neměla patřičnou radost z úspěšně složených NKÚ. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Stejně jsem tu radost neměla s kým sdílet.

Ve velké síni jsem u stolu seděla až na úplném konci. Nikdo tam moc neseděl. Teda na snídani jsem přestala chodit úplně.

Jediná věc, která mě na chvíli dostala z reality byly knížky. Ano, začala jsem číst. Sama jsem byla překvapená. Díky knihám na chvíli uteču z té bolestivé reality.

Ptáte se jaký žánr knih čtu? Pohádky se šťastným koncem to opravdu nejsou. Šťastné konce jsem zavrhla.

,,Ahoj Bello." mile mě pozdravila.

,,Ahoj Ginny." odpověděla jsem a snažila se o něco čemu se říká úsměv.

,,Jen jsem se chtěla zeptat. Jak se máš?" zeptala se.

,,Mám se dobře." zalhala jsem.

,,Když to říkáš." povzdechla si.

,,Už půjdu. Měj se." rozloučila jsem se a zamířila si to svým směrem.

Moje kroky směřovali do knihovny. Dočetla jsem knihu. Tak jsem chtěla ještě rychle stihnout než knihovnu zavřou.

Zaplula jsem do knihovny. Začala jsem si vybírat v políčkách jakou další knihu si přečtu nebo aspoň část z ní.

Poslední knihu tenhle ročník. Začetla jsem se do úryvku.

,,Ahoj." pozdravil.

Leknutím jsem uskočila. Div jsem nevykřikla.

,,Co chceš?" nepříjemně jsem položila otázku.

,,Šel jsem se podívat do knihovny a zahlédl tě tu." odpověděl a usmál se.

,,Od kdy ty chodíš do knihovny? Znám tě Fredericku. Vím, že by jsi sem nešel jen tak. Sledoval si mě?" odvětila jsem pohledem stále upřený na knihy v policích.

,,Možná." ušklíbl se.

,,Ještě něco?" ironicky jsem položila otázku.

,,Nemůžeme na to zapomenout. Být přátelé. Chybíš mi." řekl potichu.

,,Jak milé." arogantně jsem pronesla.

,,Možná vypadám, že se netrápím. Ve skutečnosti, to tak, ale není." zamumlal jako kdyby to vůbec nechtěl říct.

,,To ti mám jako věřit?" zeptala jsem se a podívala se mu do očích.

Nevydržela jsem se na něho dívat dlouho. Prostě jsem to nedokázala. Chtělo se mi hrozně brečet.

Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku. To mě, ale zastavila bolest, která mě při pohledu na něho pokryla.

,,Jsem k tobě upřímný. Nemám důvod ti lhát." řekl po chvilce.

,,Lhal si mi celý náš vztah." bolestně jsem pronesla.

,,Celý ne." odpověděl odhodlaně.

,,Tak od jaké chvíle si mi přestal lhát a myslel si to semnou vážně?" zeptala jsem se zvědavě a přitom polkla pálení v krku.

,,Když jsem se vedle tebe probudil den po mých narozeninách." odpověděl sklesle.

To jsme opilí ohnivou whisky společně usli. Slavili jsme na pokoji Freda a George narozeniny.

Poprvé jsem se takhle hodně opila. Přesto, že ráno mě bolela hlava bylo skvělé se probudit vedle člověka, kterého milujete celým svým srdcem.

,,Poprvé si mi řekl, že mě miluješ na astronomické věží na Valentýn a to jsi očividně lhal. Takže ti už nevěřím ani slovo." hlesla jsem a první slza se mi začala kutálet po tváři.

,,Bell prosím! Chci tě mít na blízku. Nezvládnu další noci s ohnivou whisky. Já tě potřebuju." chytl mě za ruku, když jsem chtěla odejít.

,,Tak ses neměl nikdy vsadit. Oboum by nám teď bylo líp. Doufám, že jsi se aspoň pobavil tím, že jsem ti věřila víc než komu jinému." vzlykla jsem a odešla.

Chci mu odpustit. Chci, aby jsme byli aspoň přátelé. Moje srdce mi to ale nedovolí.

Pere se to ve mně. Chci mu odpustit, ale taky bych si přála ho už nikdy nepotkat.

Po tomhle rozhovoru budu zase na úplným dně. Sama v sobě se nevyznám.

Jsem si jistá jen jednou věcí, která se týká Freda. Pořád ho moc miluju. Tolikrát co si za den řeknu, že je to až ubohý! Já jsem ubohá!

---------------------------------------------------------

,,Ahoj Mio." pozdravila jsem Hermionou po příchodu do pokoje.

,,Ahoj!" překvapeně odpověděla.

Nadechla jsem se a byla jsem přípravná, že ji řeknu o rozhovoru s Fredem.

Nakonec jsem si to rozmyslela. Celý dny na ní nepromluvím. Ignoruju ji a najednou bych si ji stěžovala.

Musím se sebrat! Mám v hlavě jen jeho. Myslím na něho pořád.

Naštěstí za pár dní odjíždíme domů a já budu mít celé dva měsíce na to, abych se sebrala.

Musím zvládnout na něho za ty dva měsíce zapomenout!
......................................................................

~butterfly