(Ne)správné rozhodnutí [Fred Weasley] ✔️

Nebuď pesimista.

Objevili jsme se opět před branami Bradavic. Je příjemný pocit se sem vracet. Mám to tu ráda.

,,Počkej!" zastavila jsem Rona a chytla ho za ruku.

,,Chápeš, že touto bránou jdeme už po páté, čeká nás pátý ročník pak už jen dva a naše životy se nadobro rozdělí." řekla jsem smutně Ronovi

Ron se na mě jen starostlivě podíval a řekl: ,,Ta tvoje pochmúrná nálada mě jednou zabije. Nebuď pesimista, moc přemýšlíš a teď už pojď." stiskl mi ruku silněji a mi vykročili za ostatními.

,,Kde jste zase byli?!" vyplila ze sebe Hermiona, když jsme se k nim znovu připojili.

,,Bellu zase chytla depka." odpověděl ji Ron s naprosto klidným hlasem.

Hermiona se na mě podívala se starostlivým výrazem. Na to já jen protočila oči a zakývala jsem hlavou na nesouhlas s Ronovými slovy.

Došourali jsme se k nebelvírskému stolu a usedli na naše obvyklá místa. Hluk kolem nás trochu utichl, to bylo známkou toho, že všichni sedíme u svých stolů.

Následovalo rozdělení prvňáčků do kolejích. Po rozdělení k nám promluvil Brumbál.

Vítal prvňáčky a varoval nás před věci, před kterými nás varuje každý rok. Po Brumbálově proslovu stoly pokryli talíře a mísy s různými jídly.

Rychle jsem si nandala velkou porci všemožných pochoutek.

Přesto že jsem měla hrozný hlad tak jsem jídlu nevěnovala 100% pozornost.

Moje pozornost a pohled každou chvilku spočinul na tom vysokém okouzlujícím zrzkovi opodál.

Ten svojí veškerou pozornost ale věnoval jídlu a jeho kamarádům s kterými chodí společně o rok vyššího ročníku než my.

Naším směrem se nepodíval ani jednou, takže žádná změna.

,,Kdyby si slintala z jídla tak to úplně chápu, ale slintat z mého bratra a ještě k tomu na veřejnosti to je fakt nechutný Bell." promluvil ke mě znechuceně Ron s plnou pusou jídla.

Neměla jsem žádnou odpověď navíc měl pravdu Fredem jsem se kochala často, ještě by si toho mohl někdo všimnout a fakt nechci aby všichni věděli, že pro něho mám slabost.

,,Teď ti určitě hlavou pobíhájí kdo ví jak velký nechutnosti. Sakra Bell chci se najíst a ne pozvracet."

Loktem jsem ho dloubla do žeber. Asi trochu silněji než jsem chtěla, jelikož cukl a skoro mu zaskočilo. Ublíženě se na mě podíval a já se mu s naštvaností v hlase omluvila.

Ano chápu, že mu není zrovna příjemné vidět jak hypnotizuji pohledem jeho staršího bratra, ale nemůžu si pomoc.

Od doby kdy se mě ve třetím ročníku zastal, před Malfoyem, který na mě pokřikoval nadávky mám pro něho slabost.

Je mi to jasný, zastal se mě z pouhé slušnosti, ale i přesto od té chvíle ho nemůžu dostat z hlavy.

Vím, že jsem pro kluka jako je Fred Weasley naprosto neviditelná a nezajímavá a těch pár slov co jsme spolu prohodili za ty roky bylo kvůli tomu, že jsem nejlepší kamarádka Rona.

Mému kamarádovi jsem se až po roce svěřila s tím, že se mi líbí jeho bratr, že by byl úplně nadšený to vůbec.

Moje očekávání bylo takové, že se na mě naštve a přestane se semnou bavit.

Naopak byl trochu zklamaný, jelikož ví jakou má jeho bratr pověst co se týče holek.

Fred se to ani nesnaží nějak skrývat, všichni ve škole ví, že jemu nikdy žádný vztah nevydržel déle jak měsíc i měsíc je na Freda moc dlouhá doba i přes jeho pověst spousta holek je z něho paf a spousta holek se nechá okouzlit jeho přítomností a hláškami.

To samozřejmě Ron nechtěl, nechtěl aby mi ublížil.

Má jen o mě starost a nechce aby někdo zranil moje city a už vůbec nechce aby tím člověkem byl jeden z jeho bratrů.

Totálně nacpaní všemožným jídlem jsme se dobelhali před obraz Buclaté dámy.

S Ronem jsme se s plnými žaludky skoro rozeběhli ke gaučům u krbu a hupsli na náš oblíbený.

Gauč byl pro 4 lidi, nám s Ronem byl přesto malý. Vždy jsme se dokázali rozvalit takovým způsobem, že jsme se na gauč sotva vešli my dva.

,,Třeba vybalit si nechcete?" oba jsme se podívali na Hermionu pak jeden na druhého.

,,Pokud se nezvedneme a nepůjdeme si vybalit tak nás začaruje." řekl mi otraveně Ron.

Propukla jsem ve hlasitý smích, sotva jsem se dokázala zvednout. Ani nevím proč mě to tak rozesmálo. To už jsem ale hold já.

Ron mě chytil za obě ruce a zatáhl, ale díky mému smíchu se začal smát taky, takže neměl tolik síly mě zvednout.

Můj smích je totiž vždy vtipnější než vtip samotný.

Hermiona ho jednou přirovnala k zaseknuté sekačce na trávu a samozřejmě, že takové přirovnání se ujalo.

Rozesmála jsem i Hermionu, přesto že ji před pár sekundami Ron urazil.

,,To se směje nebo má pár minut před smrtí?" zasmál se George a ukázal na mě.

To můj téměř zklidňují smích dovedl k dalšímu.

To rozesmálo i George s Fredem a další pár příchozích lidi se nad mým výstupem se pobaveně usmáli a nebo jen zakroutili hlavami.

Všichni už si zvykli na naše v uvozovkách vtipné kousky, které s Ronem tak rádi děláme i když vtipné přijdou jen nám.

Překvapivě můj smích nedávali ani po pěti letech.

,,Uuuuž nemůžuuu dýchat!" snažila jsem se tyhle slova zřetelně zakřičet mezi tím co jsem se smála.

,,Zvedej už ten línej zadek a pojď" řekl pobaveně Ron.

Konečně jsem se vysílená smíchem a se slzami které mi zbůsobil můj záchvat zvedla utrěla si tváře na kterých jsem měla téměř zaschlé slzy s rozmazanou řasenkou.

Otočila se na Rona popadla ho rukou kolem ramen a zeptala se ho: ,,Čemu jsem se vlastně smála?"

Párkrát jsme s Ronem zasýpali nad mou otázkou smíchu a už jsme si vykračovali vybalit.

,,Vy jste fakt čísla teda." řekla George se smíchem než jsme úplně odešli a zasedl naše místa.

S Ronem jsme se dohodli, že si vybalíme a uvidíme se až zítra ráno na snídani.

Vešla jsem do pokoje, který jsem sdílela s Hermionou a s dvojčaty Pattylovými.

Byly to fajn holky ale velké kamarádky z nás nebyly.

Dvojčata byli ve skupině lidí, kteří nechápou můj humor. Můj humor je chvilkami velmi specifický, dokáže mě rozesmát jakákoliv blbost a dělám si srandu z věcí které to zrovna nevyžadují i občas já sama svůj humor nechápu.

S Hermionou jsme si vybalily a ulehly ke spánku.

Musím se připravit, že zítra začíná další ročník, další kapitola mého života.
......................................................................

~butterfly