(Ne)správné rozhodnutí [Fred Weasley] ✔️

To je blbost!

Motýlci mi létali celým břichem. Moje srdce tlouklo jako kdybych právě doběhla maraton.

Začala jsem zhluboka dýchat a silně jsem si zkousla spodní ret. Tím jsem ho evidentně malinko rozhodila.

Podíval se mi na rty a ty své si olízl. Tak silně jsem polkla, že to musel slyšet i on.

Nikdy se na mě takhle nekoukal jako teď, tak moc byl jeho pohled intenzivní, ale nedokázala jsem z jeho očí vyčíst co si mysli nebo co zrovna cítí. Vždycky pohledem uhnul teď ale ne.

,,Asi mi to bude stačit, díky za tvůj čas ale už musím jít.....ahoj." prolomil ticho zrzek s kterým jsem se před pár sekundami skoro políbila.

Ani jsem se s ním nestačila rozloučit a už měl namířeno z knihovny. Co jsem udělala špatně? Cítil se snad nepříjemně? Cítím se mizerně. Cítím se hrozně.

Sebrala jsem ze stolu svoji učebnici a šla jsem směrem ke stolu kde seděla Hermiona a George. Ti na mě nechápavě koukali. Museli být překvapeni! že Fred tak rychle zmizel, byla jsem tím překvapená i já.

,,Stalo se něco?" zeptal se mě George když jsem se postavila k jejich stolu.

Chvíli jsem mlčela. Cítila jsem jak mi vysychá v krku a jak se mi derou do očí slzy.

,,Nestalo. Už budu muset jít." bez jakéhokoli dalšího slova jsem se slzami v očích odešla.

Cestou do společenské místnosti jsem jen hleděla dolů a snížila se na nikoho nedivat. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

Nechápu, proč se Fred takhle zachoval ani nevím proč jsme se najednou na sebe tak dívali. Právě nechápu nic. Kdyby mu to bylo nepříjemné odvrátí pohled přeci hned jako to dělal vždycky.

Ocitla jsem se před obrazem Buclaté dámy. Zapomněla jsem heslo. Pár minut jsem se snažila přemluvit Buclatou dámu ať mi otevře, ale neúspěšně. Snažila jsem se heslo vypátrat v paměti. Bingo!

Ve společenské místnosti jsem se míjela s Alexem. Pozdravil mě a nadechl se, chtěl mi asi něco dalšího říct, ale to jsem už běžela směrem k dívčím ložnicím.

Zabouchla jsem za sebou dveře a lehla si do postele. Po tváři se mi rozkutálela jedna jediná slza. Lehla jsem si na bok zády ke dveřím.

Nikdy se mi nikdo nedíval do očí jako Fred i když nevím co se mu honilo hlavou byl to úžasný pocit.

Cítil se snad stejně jako já? Ne! To je blbost!

Vždy jsem si myslela že to bude takové chvilkové poblouznění ale Fred se mi líbí už dva roky. Přece není možné že bych se do něho zamilovala. To určitě ne!

Já ani vlastně nevím jak se pozná když někoho miluješ, když tedy nepočítám své kamarády ale to je taková ta jiná láska než ta kterou by k sobě měli cítit dva lidé, to vím určitě.

Ani s Alexem jsem lásku necítila. Když jsme se ve druhém ročníku vodili za ručičky tak jsme byli ještě děti.

Cvakli dveře. Někdo vešel do pokoje a přistoupil k mé posteli.

,,Seš v pohodě?" zeptala se mě má kamarádka.

Otočila jsem se k ní a sedla si vedle. Nic jsem neříkala. Hermiona mě pevně objala, já ji stiskla ještě pevněji. Po chvilce jsem se vzmohla na první slova. Vše jsem ji řekla. Co se stalo v knihovně a i to jak se Fred zachoval. Jak zbaběle zdrhl.

Pak mi ona vyprávěla jak byl George ze začátku úplně mimo, ale pak dokonce se něco i naučil, takže aspoň něco dobrého z toho vyšlo.

Nastal čas večeře a tak jsme s Hermionou vyrazili do velké síně.

Ron a Harry už seděli na svých místech u stolu a ládovali se večeří. Přisedla jsem si k Ronovi s pustila se do své porce.

Celkem mi vyhládlo i když moje nálada nebyla zrovna pozitivní.

,,Tak co jak šlo doučování?" zeptal se nás Harry.

Prudce jsem se nadechla a hledala rychlou odpověď.

,,Dobrý, všechno dobrý." odpověděla mu Hermiona i za mě.

,,Nevěřím že jste ty trouby něco fakt naučili." řekl Ron pobaveně s plnou pusou jídla.

,,Nejdřív dojez co máš v puse a pak mluv Ronalde. Ano naučili, překvapivě George jsem pak na konci vyzkoušela a umí to." řekla sebevědomě jako kdyby čekala pochvalu ta se ji ale bohužel nedostala.

,,A Fred?" zeptal se když spolkl jídlo a otočil se na mě.

Polkla jsem a snažila jsem ze sebe vydat hlásku.

,,Dobrý." jediné co jsem ze sebe v tu chvíli dostala.

Ronovi ale tohle jako odpověď stačila a pustil se znovu do jídla. Ani nevím o čem jsme se bavili spíše o čem se bavil Harry s Ronem.

Většinu času jsem se utápěla v myšlenkách. Z ničeho nic jsem ucítila divný pocit. Pocit jako kdyby na mě někdo upřeně hleděl. Zvedla jsem hlavu, chvíli mi trvalo než jsem našla dotyčného který na se na mě očividně dívali.

Našla jsem je. Střela jsem se s těma nádhernýma hnědýma očima ve kterých jsem se pár hodin zpět utápěla.

Bez výrazu mi hleděl do očí. Náš oční kontakt trval pár vteřin pak odvrátil pohled zpět do talíře.

Proč na mě podíval? Nikdy předtím na mě nepodíval a už vůbec ne když jsme seděli všichni u stolu a jedli.

Je dnešek důvodem proč se i teď na mě podíval? Asi určitě.

Hlavou mi kolovalo nespočet otázek. Proč? Jaký má důvod? Proč jsme se na sebe dívali? Proč odešel? Co by se stalo kdyby neodešel? Co asi cítil? Co se mu honilo hlavou? Co se mu honí hlavou teď?

Tolik odpovědí na které ale nikdy nedostanu odpověď.

,,Heeej Bell? Asi minutu tady na tebe mluvím a ty jsi úplně mimo. Děje se něco?" vychrlil ze sebe Ron, když mi rukou mával před obličejem.

,,Nic se neděje jen jsem unavená." odpověděla jsem mu i když jsem lhala.

Nevěřícně se na mě podíval bylo mu asi jasné že lžu. Poznal když jsem lhala. Bylo jasné že bude chtít pak vysvětlení.

Po večeři jsem hned zamířila do postele. Jen jsem si vyčistila zuby, převlékla se a šla spát.

Usla jsem sice až za hodinu, ale byla jsem ráda, že jsem sama a v klidu.
......................................................................

~butterfly