Upírské spisy

Část 1. JSI MÝM OSUDEM - Kapitola 11.

Matthias

Když mě od sebe odtrhl, bylo to, jakoby mě hodil do ledové vody. Prudce jsem se nadechl a rychle od něj odstoupil, abych získal co největší prostor. Díval jsem se jak, kleje a rozhodl se. Rychle jsem ze sebe smyl šampón a vylezl ze sprchy, abych se osušil.

"Až se oblečeš, vyrazíme za Osvícenou." Rozhodl jsem za něj a vyšel z koupelny. Posbíral jsem své značně zmačkané oblečení, oblékl si je a pokusil se ho upravit do jakž takž použitelného stavu. Pak jsem vzal svou skleničku a bez dovolení si nalil. Upíjel jsem skotskou a přitom čekal, až se vrátí ze sprchy.

Declan

Plně jsem s ním souhlasil, musíme za Osvícenou a to hned. Byl jsem už umytý, takže jsem si vyfénoval vlasy, vzal si oblek. Po cestě jsem pobídl Matthiase, že jdeme, ale ještě před tím zajdeme do ateliéru, vybrat nějaký oblek pro něj. Bylo toho tu na focení mraky, takže vůbec nevadilo, když si něco vzal. Když to udělal, nastoupili jsme do mého Mustanga a rozjeli se cestou, která se ani jednomu z nás nelíbila, ale byla nezbytná pro budoucnost. Nikdo z nás nepromluvil ani slovo, každý měl své vlastní myšlenky a nechtěl se o ně s tím druhým dělit. Zastavil jsem u brány k velkolepému viktoriánskému sídlu, představil se a byla nám povolena návštěva.

Když jsem vystupoval z auta a díval se na tu budovu zblízka, musel jsem tiše pronést: "Jak já tu babu nesnáším!"

Víc jsem na nic nečekal a vstoupil i s Matthiasem do pokoje, kde na nás ta starší šedovlasá žena čekala.

Prohlížela si nás oba velmi pozorně a místy bylo vidět velké zaujetí a místy zděšení. No, to se máme na co těšit, poznamenal jsem si sám pro sebe.

Posadili jsme se vedle sebe na sedačku proti ní a vzorně pozdravili. Nebylo třeba nic vysvětlovat, ona vše dobře věděla. Jistě i předpokládala, že přijdeme.

Matthias

Usadil jsem se vedle Declana a podíval se na Osvícenou, která si nás měřila ostrým pohledem vodnatě zelených očí.

Zhluboka jsem se nadechl. "Přišli jsme..."

"Já vím, proč jste přišli," mávla rukou nevrle stařena. Stiskl jsem zuby. Přesně proto jsem ji neměl rád. Věčně namíchnutá, nevrlá a neustále skákala do řeči. A navíc byla děsivá. Ona byla jedním z mála upírů, kterých jsem se doopravdy bál.

"Takže k věci, hoši." Pokračovala. "Podejte mi ruce. No tak! Bude to?!"

Oba jsme jí podali jednu ruku. Chytla nás za ni a zaryla nám do nich dlouhé, ostré nehty. Nebylo to však jen tak malinko. Její drápy, protože jinak se to nazvat nedalo, nám prošly kůží a zajely do masa. Trochu jsem sebou cuknul, načež mě probodla pohledem a zavrčela: "Nehýbat! Seš snad upír ne? Trochu bolesti zvládneš, padavko!"

Semknul jsem rty a zatímco ona zavřela oči, aby se "podívala", já jsem tiše soptil.

Declan

Oba jsme ji podali ruce. Její nehty v našich dlaních nebyl žádný med. Jako by se mi postupně dostávala do hlavy a já ji tam nechtěl. Matthias projevil menší slabost a ona ho okřikla, chtělo se mi jí něco říct, ale kdybych to udělal, nejspíše by nás vykázala pryč a my potřebujeme znát odpovědi! Zavřel jsem tedy oči a čekal, co bude dál.