Upírské spisy

Část 2. POSTAV SE SVÉMU OSUDU - Kapitola 4.

Drisien

Zasekl jsem se, na pár okamžiků jsem se ztratil v těch zvláštních očích. Ale jeho slova mě naštěstí vrátila zpět. Kurva! Co se to teď proboha stalo? Nemůže se mi líbit? Ani náznak zájmu se u mě nesmí objevit! Je to klient! Odstoupil jsem od něj a udělal nám oběma prostor. Znovu jsem se postavil do bojovné pozice, ale bylo mi jasné, že Daniel by potřeboval menší pauzu, protože jsem na něj byl celkem tvrdý. Sklonil jsem zbraň. "Dáme si pauzu a pak můžeme pokračovat, jsem překvapený, jde ti to..." Ocenil jsem jeho dovednost. Jen málokdo by se mi postavil a on to zvládl dost dobře.

Daniel

Konečně ode mně odstoupil a já mohl volně dýchat. Odlepil jsem se od zdi a zamířil do koutu místnosti. Potřeboval jsem se napít. Služebnictvo už nám tam naštěstí dávno zanechalo lahve s vodou a tak jsem si jednu otevřel a hltavě se z ní napil. Pak jsem si část jejího obsahu vylil na hlavu. Otřel jsem si vodu z očí a vydechl. Chtěl jsem si sundat tričko, protože mi bylo horko, ale nemohl jsem. Kdyby se mě omylem dotkl, byl by to problém. Otci nezáleželo na tom, jestli byl dotek úmyslný či ne. 

Na chvíli jsem se posadil na zem a vzhlédl k němu. "Ty taky nejsi špatný... na staříka."

Drisien

Pil a já ho mohl pozorovat. Co to se mnou je? Když se však polil vodou, tričko se mu nalepilo na tělo jako druhá kůže a já svým chladným pohledem propaloval tu tenoučkou látku, zpozoroval jsem, jak se natahuje pro tričko, ale pak ho zase vrátil zpět, nejspíše z obavy o dotek. To se nemusí bát! Už se nic takového nestane!

"Udělej si pohodlí. Už se tak blízko nepřiblížím. Staříka si odpusť, nebo ti ukážu, co opravdu dokážu." Klidně a chladně jsem ho odpálkoval. Opravdu měl proříznutou pusu a žádnou úctu.

Daniel

Krátce jsem po něm střelil pohledem, ale nakonec neodolal a přetáhl si tričko přes hlavu. Ještě jednou jsem se polil vodou a spokojeně si vydechl. Teď to bylo lepší. 

Ignoroval jsem, co řekl a ještě chvilku mlčky seděl, než jsem se znovu zvedl a vzal do ruky meč. "Dobře. Můžeme. Druhé kolo." usmál jsem se. Tohle mě opravdu bavilo.

Drisien

Zrovna jsem se chystal otočit, když se opravdu svlékl. Jeho kůže se leskla a volala po doteku a představě, jak moc je jemná a hebká. Další várka vody zpečetila můj osud a já se na něj otočil a prohlížel si ho, bezostyšně a mělo to na mě velmi silný vliv. Musím se vůči těmhle blbostem obrnit! Ale jak? Přicházejí náhle a bez varování. Vždyť je to prostořeké děcko! Ale nepomáhalo mi to, podle úsudku mého těla byl dospělý až dost a stavěný tak akorát. Hlavně pevný a mírně vyrýsovaný. Cvičí nejspíš pravidelně, ne jen občas.

Postavil se proti mě a já jeho výzvu přijal. "Tak pojď a ukaž, co v tobě je..." Nabádal jsem ho, protože mě to samotného zajímalo.

Daniel

Bez dalších průtahů jsem zaútočil. Dal jsem do toho všechnu svou rychlost a hbitost, abych se mu nějak dostal na kobylku. Útočil jsem na něj a kryl se. Dělal jsem klamné výpady, uhýbal před jeho mocnými ranami a znovu se k němu přiblížil, jako bych ho chtěl uštknout. Miloval jsem tenhle styl boje. Byl můj a byl mi jako šitý na míru. Nechal jsem jeho meč sklouznout po čepeli a udělal prudký výpad k jeho srdci.

Drisien

V momentě, kdy se na mě vrhl, jsem měl vážně co dělat. Musel jsem se stoprocentně soustředit, abych neudělal chybu a odrazil vše, co bylo třeba. Takhle jsem se nezapotil už dlouho. Byl vážně dobrý, hodně dobrý a mě se jako soupeř zamlouval, bylo to o něco jiného, jeho styl byl výjimečný a bylo vidět, jak si to i přes tu námahu užívá.

Při výpadu na mé srdce jsem měl plné ruce práce, ale pohledu do jeho obličeje který zářil spokojeností jsem se neubránil a díky tomu jsem udělal chybu. Neudělal jsem to dostatečně razantně a špička mi udělala ne moc hlubokou tržnou ránu. Rozptylovala mě jeho přítomnost a tohle byl důkaz. Sakra! Mrknul jsem na to místo a zpět do jeho obličeje.

Daniel

Všiml jsem si, že jsem ho zranil a proto jsem se na chvilku stáhnul. Překvapilo mě, že jsem se k němu dokázal přiblížit natolik, abych ho byť jen škrábnul, ale když jsem vycítil příležitost, využil jsem ji. Jeho ranka už se začala hojit a já mu s úsměvem pohlédl do očí.

"Pardon," řekl jsem beze stopy pokání v hlase. Náš boj jsem si užíval. Bylo tak uvolňující s ním bojovat. Měl ladné pohyby, ale byl silný a jeho styl boje byl tak osobitý, že jsem měl pocit, že bych takhle mohl poznat celé jeho já.

Drisien

"Bylo to jen škrábnutí." Mávl jsem nad tím rukou, ale pokrok v tom, že se vůbec uráčil omluvit mnou mírně pohnulo. Je možné, že by se díky této činnosti dalo získat i trochu respektu? Nevěděl jsem, ale hodlal jsem to zjistit. Široce se usmál a já zjistil, že potřebuju pauzu. Zrovna v té chvíli přinášeli občerstvení a mě to přišlo opravdu vhod. Kývl jsem směrem k mé záchraně. "Je tu občerstvení, celkem bych něco zakousl a pak můžeme pokračovat, pokud ovšem nejsi vyčerpaný." Odcházel jsem směrem k jídlu a pití, ale napřed jsem si vzal přichystaný ručník, abych se jím otřel na obličeji a hrudi i zádech, nakonec jsem si ho dal kolem krku a přikročil k tácu, abych si nabídl. Nechtěl jsem nad Danielem přemýšlet, nikdy jsem to moc nedělal, když šlo o klienta, hlavně ne tímto způsobem, co je ten spratek vlastně zač, že dokáže takové věci?

Daniel

Následoval jsem ho k občerstvení a meč opřel o zeď. Pak jsem si ze stolku vzal připravenou skleničku krve a na jeden nádech ji vypil. Pot ze mě tekl a hruď se mi rychle zdvíhala a já se cítil příjemně unavený. Ale chtěl jsem víc. Už dlouho jsem neměl možnost se protáhnout a trénovat samotného mě nebavilo. Sledoval jsem jeho záda, když tu mě napadlo, že už bych se konečně mohl zeptat.

"Hej, jak se vlastně jmenuješ?"