Upírské spisy

Část 1. JSI MÝM OSUDEM - Kapitola 19.

Matthias

Když mi řekl, že jich je tu víc, trochu jsem se uklidnil. Jeho hustá, horká krev mi stékala do krku a já ji hltavě polykal. Pak za ním ale přišli, ze už ho chytili. Tak rád bych vstal a šel tam s ním. Toho parchanta bych zabil. Hezky pomalu a surově.

Ale nemohl jsem se udržet ani opřený o lokty, natož stát. Mohutný upír, který se mnou po Declanově odchodu zůstal a i přes to, že jsem ho provrtával očima mě vzal do náruče a odnesl zkrz chodby ven. Zamrkal jsem do pomalu zapadajícího slunce, které mi ještě spálilo kůži a rozhlédl se kolem. Překvapeně jsem zamrkal. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsme v přístavu.

Upír mě položil na zadní sedadlo a nabídne mi krev, kterou samozřejmě odmítnu. Jinou než Declanovu bych pozřít nedokázal.

Declan

Stál jsem a díval se, jak z jeho těla vyprchává život, když vedle mě hrabě zaskuhral: "Vás zamilovaný já fakt nechápu! Vždyť víš, že za tohle tě bude čekat soud!"

Najednou, jako bych se probudil ze sna a uvědomil si dvě věci:

První: Zabil jsem. Zabil jsem kvůli Matthiasovi.

Druhou: Miluju ho. Neznám ten cit, ale kvůli ničemu jinému bych neporušil pravidla a své předsevzetí nezabíjet.

Znovu jsem se podíval na svoji oběť a znechuceně odhodil jeho srdce na zem. Jen jsem přes rameno pronesl: "Dělejte si s ním, co chcete." A vydal se pro Matta. Když jsem došel do prázdné místnosti, už tam nebyl. Rozlítilo mě to a vyběhl jsem ven! Byl nahý jen s mým sakem a zraněný, nedoléčený a oni ho odnesou na slunce! Nikdo se ho nebude dotýkat! Rozlícený na největší míru jsem toho parchanta odstrčil od Matta se zasyčením: "Nesahej na něj! Ještě jednou a urvu ti ruce!" Nemohl jsem se zastavit. Prostě jsem byl v duchu zmatený nejistý a nejspíš zamilovaný a já se s tím nedokázal poprat. Tak aspoň má majetnická část se ujala vedení.

Když jsem pohlédl na stále ještě hodně zraněného, popáleného Matta málem jsem se neudržel, ale zklidnil jsem se a jen mírně podrážděně dodal, když jsem mu upravoval sako, tak, aby ho co nejvíc halilo. "Idiot, seš teď náchylnej na slunce a on tě vynese ven." Když jsem byl se svým dílem spokojený, zavřel jsem dveře a obešel auto. Přitom jsem si všiml, že mám na ruce, rukávech, i hrudi Brownovu krev. Nemůžu takhle mezi lidi a kdyby někdo viděl Matta, asi bychom to nezvládli vysvětlit. S těmi myšlenkami jsem otevřel druhé dveře, nastoupil a přisunul se těsně až k Mattovi. Něžně jsem ho podebral, uvolnil si kravatu i košili na tři knoflíky, nejprve jsem ho jemně políbil na jeho zdevastované rty a do nich zašeptal: "Jsem rád, že jsem tě našel." A pak si jeho hlavu přiložil ke svému krku, aby na mě spočíval celou vahou a opíral se tak o mě a mohl v poklidu pít.

"Dej si. Potřebuješ se uzdravit." Slova byla pronesena naléhavě, jako by na tom záviselo celé moje bytí a já si uvědomoval, že vlastně ano. Spadl jsem do propasti lásky a už se nemám jak dostat ven.

Matthias

Moc jsem nevnímal co říká, ale cítil jsem, jak mě něžně sevřel v náruči. Nevím, jak jsem poznal, že to je Declan, zkrátka jsem to věděl. Byl jsem příliš vyčerpaný i jen na to, abych otevíral oči. Navíc jsem měl od stříbra stále spáleného čichové buňky, které se ještě nestačily zregenerovat. Obnova mého těla byla pomalá. Bylo to způsobeno stříbrem, které jsem měl ještě stále v těle a nedostatkem krve.

Na rtech jsem náhle ucítil horkou kůži a přes ni pulzující tepnu. Hnán obrovským hladem jsem otevřel ústa a rychle mu zabořil zuby do masa. Hltavě jsem nasál a pak nu začal mocnými loky vysávat krev z žil.