Upírské spisy

Část 1. JSI MÝM OSUDEM - Kapitola 26.

Matthias

Někdo jako by mi vyrazil dech. Nemohl jsem dýchat a jen šokovaně zíral na Declana. Takže to nebude jen slyšení, aby si ujasnili informace a my mohli zase rychle odejít? Takže bude odsouzen za vraždu? Jen tak? Vzedmula se ve mně vlna emocí, které jsem téměř nebyl schopný rozlišit, ale věděl jsem, které dvě převládají. Strach a vztek. Strach o něj, protože rada je opravdu schopna ho popravit a vztek na něj, že mi nic neřekl. Musel vědět, že se budou pídit po tom, proč po něm Brown šel a stejně tak musel vědět, že se to dozvědí. A stejně mi nic neřekl! Tolik k naší důvěře. Chtěl jsem vstát a něco namítnout, ale zarazila mě ruka hraběte.

Třetí soudce se podíval na své dva druhy a o poznání klidnějším hlasem promluvil.

"Uklidněte se prosím. Není třeba se ukvapovat. Ani teď, ani tehdy nebyla existence našeho druhu prozrazena, což je naší prioritou číslo jedna. Všichni víme, co dokáže lidská rasa udělat, když se něčeho opravdu bojí. A jak všichni víme, nejsme nezranitelní. Nemůžeme ovšem tohle jen tak přejít. Vyšetřování ještě neskončilo, přesto jste, Declane Mitcheli, hlavním podezřelým a budete proto vzat do vazby. Pokud se nenajdou důkazy, které by vás očišťovaly od zločinu, v jehož důsledku byl zraněný Matthias Wallles, budete pro výstrahu všem popraven. Soud skončil. Stráže, odveďte vězně."

Declan

Zjistili to, tak jak jsem předpokládal. Dalo se to čekat a já byl rád, že jsem vše ráno vyřešil. Neexistuje důkaz, že bych to neudělal, i když jsem to opravdu nebyl, ale musím za to zaplatit. Podíval jsem se na Matthiase a pohledem jsem se loučil. Jistě nebude trvat dlouho a oni vyšetřování uzavřou a zabijí mě. Je to jen hra o čas. Přede mě a za mě si stoupli dva velmi statní chlapy a vedli mě dveřmi ven, ocitli jsme se v šeru a úzké uličce, stěny již nebyly klasicky omítnuté, nýbrž poskládané z kamenů. Jako bychom se vrátili do středověku. V okamžiku, kdy jsem stanul před mřížemi, opravdu jsem si tak i připadal. Odemkli a zase za mnou zamkli. Sedl jsem si na slamník, který tam byl a rozhlížel jsem se kolem. Zdi i mříže byli natřeny stříbrem, takže únik rozhodně nehrozil. Sundal jsem si sako a rozvázal vázanku. Teď už si můžu udělat pohodlí.

Matthias

Sledoval jsem, jak ho odvádějí a pak se podíval na hraběte. "Věděl jste o tom?" Hrabě jen němě zavrtěl hlavou. Vypadal stejně překvapeně, jako já, ne-li víc. Vstal jsem, abych Declana následoval, ale zastoupili mi cestu. Očividně nechtěli, abych za ním kamkoli šel. Obrátil jsem se na hraběte. Věděl přesně, co chci, a proto souhlasně kývl a zašel za soudci, kteří právě byli na odchodu. Několik minut s nimi hovořil, než se vrátil ke mně.

"Máte deset minut, pak pro vás přijdou."

"Děkuji," poděkoval jsem mu vděčně a zamířil za Declanem do vězení. Doprovázela mě stráž a tak sem neměl potíže ho najít. Když jsme dorazili do vězení, stráže mi odemkly a já vstoupil do Declanovi cely.

"Udělal si to?" zavrčel jsem hned ze začátku.

Declan

Stál nade mnou a jeho stříbrné oči zářili tak, jako by mi viděl až do duše. Byl nádherný a jeho vrčení vše jen podtrhovalo. Nemohl jsem z něj spustit zrak. "Ne, neudělal, ale neexistuje žádný důkaz o mé nevině, tedy aspoň o něm nevím." Přistoupil jsem k němu. "Chci, aby jsi věděl, že ráno jsem ti vše přepsal, takže až mě popraví, postarej se o všechno..." Co víc bych mu měl říct, chtěl jsem toho říct tolik, ale v jeho přítomnosti to bylo těžké.