Upírské spisy

Část 1. JSI MÝM OSUDEM - Kapitola 18.

Declan

Stál jsem pod proudem příjemně teplé vody a přemýšlel nad Mattem, když mě z ničeho nic začaly pálit oči. Přisuzoval jsem to špatnému umytí šampónu a oči si pořádně opláchnul, po chvíli vše bylo pryč. Osušil jsem se, vysušil si vlasy a oblékl nový oblek. Zavolal poslíčka a plný koš na prádlo přesypal do pytle, musím to poslat do čistírny. Sekretářce jsem pytel předal a ona již věděla, co dělat. Kancelář již byla uklizena, ale já tu stejně cítil naši vůni, otevřel jsem zatažené okno, abych trochu vyvětral, ale stejně to nepomohlo, bylo jasné, že už se toho prostě nezbavím. Matthias byl všude, jeho pach, jeho krev a vše bylo horší, když jsem na něj nedokázal přestat myslet. Právě před chvílí odešel a já už bych s ním chtěl opět být. Co to se mnou je? Zasedl jsem za stůl a otevřel notebook a raději se snažil soustředit na práci

Matthias

Probral jsem se přivázaný v dobře osvětlené místnosti. Zápěstí a kotníky mi poutaly masivní okovy a já byl řetězy pověšen u zdi. Podle toho, jak mě kůže v místě dotyku pálila a řezala, byla pouta postříbřená. Pokožka, plíce a oči mě stále pálily, ale už ne tak moc, jako před tím. Zamžoural jsem do ostrého slunečního světla a zaklel. Věděl jsem, že ten parchant mě bude mučit, ať to byl kdokoli. Nejspíš dobře věděl, že moje tělo spotřebuje hodně energie na léčení se, a když nebudu mít dostatek krve, začnu být náchylný na světlo až pro mě nakonec bude stejně jako stříbro smrtící.

Pokusil se jsem rozhlédnout a zhodnotit situaci. Nevypadalo to dobře. Kamenná čtvercová místnost, malá, s jediným oknem, které mě celého ozařovalo slunečními paprsky. Naproti mě železné dveře, na první pohled velice masivní. Hádal jsem, že také postříbřené. Začal jsem přemítat, proč by mě chtěl nějaký lovec upírů zabít. Nikoho jsem v poslední době nezabil a co víc, v poslední době jsem ani z lidí nepil.

Z mých úvah mě vytrhlo otevření dveří a vstup poměrně mladého muže. Tedy, mladého na mé poměry. Mohlo mu být tak mezi 45 a 50. Vypadal jako někdo, kdo ví, s kým má tu čest a ví si rady. Což pro mě nebylo zrovna moc povzbudivé. Muž mi věnoval rychlý pohled, než za sebou zavřel. Pak se ke mně s provokativním úsměvem otočil. "Takže už ses probral! To jsem rád!"

Změřím si ho pohled a zasípám. Hrdlo se mi stále ještě nezahojilo, proto nemohu moc dobře mluvit. "Co po mě chceš?"

"Hned k věci, co? Po tobě nic. Ale po tvém příteli toho chci hodně. Víc než mi může dát, ale i to málo, mi aspoň trochu postačí. No a až se dozví, že jsem unesl jeho milence, přijde ke mně sám, ani ho nebudu muset nějak pracně nahánět," pokrčí rameny.

Zlostně zavrčím: "Jdeš po Declanovi?! Proč?"

"To už se tě netýká."

"Já bych řekl, že ano," zavrčím.

Muž ke mě přejde, přičemž ze zadní kapsy vytáhne nějakou věcičku. Zavrtí hlavou a v očích se mu krutě zaleskne. "Ne, netýká."

Pak mi tu věc zabodne do břicha a potáhne. Že je postříbřená, jsem poznal okamžitě a snad poprvé jsem zalitoval, že mám svoje upíří smysly, protože mi nedovolovaly omdlít. A tak jsem jen řval.

Declan

Netušil jsem proč, ale nemohl jsem se soustředit na práci. Pořád se mi myšlenky toulaly k Matthiasovi a to mě v tu chvíli třeba zapálilo zápěstí nebo břicho. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. Jsem už starej na tohle bláznění ve stylu: Nemůže jíst, nemůže spát a všechno ho bolí, když není se svojí láskou.