Upírské spisy

Část 1. JSI MÝM OSUDEM - Kapitola 6.

Matthias

Pokusil jsem se uklidnit, ale moc to nepomohlo. Hlasem zhrublým potlačovaným vztekem jsem zavrčel: "Dámy? Byly by jste tak laskavé a nechaly nás o samotě?"

Dívali se na mě velice nechápavě a nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtěli někam hnout, nebo něco udělat. Jedna žena se podívala nejdřív na mě, pak na Declana, znovu na mě a znovu na něj.

"To je on?" zeptala se věcným tónem a já zaskřípal zuby.

"Hned!" vyštěkl jsem a to je konečně probralo. Hodily po mě pár nanejvýš zmatených pohledů a pakovaly se pryč. Celou dobu jsem ho propaloval pohledem a jen co se za nimi zavřely dveře, vykročil jsem k němu.

Pomalu jsem se k němu blížil a přitom jen syčel.

"Hajzle! Překousl bych všechno, ale to, že si mi zničil i chvíli, kdy můžu být sám sebou, mezi svými, to si posral."

Byl jsem tak rozzuřený, že jsem se vykašlal na to, abych se choval jako člověk. Tady to bylo stejně jedno. Pohnul jsem tak rychle, jak dokážou jen upíři a sevřel ho pod krkem v drtivém stisku.

Declan

Vyhnal veškerou mou zábavu a zůstaly jsme v místnosti jen my dva. Slovně mě napadl, že jsem mu něco zničil. Jen jsem se pohodlně posadil a v té chvíli se na mě vrhl. Stiskl mé hrdlo a i já už se nechal ovládat zlostí. 

"Nevím, kdo tady tvrdil, že mě nepotřebuje!" Chrčel jsem přes stisknutý krk. Pohled na jeho hojící se kousance mě vytočil ještě víc. Ale proč? Zapřel jsem nohu o jeho ruku, abych si mohl uvolnit dýchání. Po chvíli přetahování a vypětí veškeré síly, kterou já měl větší a mrštil s ním doprostřed místnosti. Dopadl na břicho a já ho ihned zaklekl a snažil se mu ruce zkroutit za záda. "Nevybíjej si na mě zlost! To já už mám dost, že se mi bez tebe pomalu ani nepostaví!" Adrenalin dělal své a tak jsem vůbec nevnímal, co jsem právě řekl.

Matthias

Vytrhl jsem se mu a rychle se zpod něj vysoukal. Obrátil jsem se k němu a srazil ho na záda. Obkročmo jsem si na něj klekl a uštědřil mu pár rychlých, ale účinných úderů do tváře.

"Sklapni! Ty seš ten jedinej hajzl, kterej si to tady může užívat. Nepostaví?! Myslíš si, že jsem slepej?! Když jsi byl v tý holce, tak si měl jinej názor!"

Skřípal jsem zuby a supěl námahou, jak jsem s ním bojoval. "Nedělej ze sebe chudinku! Ty nejsi ten, kdo nemůže pít krev!"

Znovu jsem ho udeřil.

Declan

Tahle pozice na zádech se mi vůbec nelíbila. Navíc do mě bušil a já si to nehodlal nechat líbit, při tom jsem se nešťastně kousl do jazyka až do krve. Walles to vycítil a tím se mírně vykolejil a na minutu přestal, toho já okamžitě využil, postavil se a jeho držel pod krkem. Snažil se mě opět uhodit, ale to já už nemínil dovolit, mrštil jsem jím proti dveřím. Ty se rozlétly na kusy a on dopadl na chodbě na záda, sedl jsem si na jeho břicho, ruce mu dal podél hlavy a držel ho v kleštích. Koutkem oka jsem zahlédl Gitu a dva nějaké upíry, ale bylo mi to jedno! Zuřil jsem!

Můj obličej byl těsně u toho jeho a propaloval jsem ho zlostným pohledem. Při mých slovech pár kapek z mého jazyka ulpělo na jeho rtech.

"Když jsem byl v ní, tak jsem myslel na tu tvoji prdel, parchante! A já že můžu pít krev? Leda tak z tvýho krku, z ostatní je mi na blití! Sereš mě! Tak strašně mě sereš, že mám chuť... tě buď zabít.... nebo tě tu pěkně tvrdě ošukat!"