Tenhle díl věnuji Naty 1385. Za její podporu. Diky všem. :)
Ráno nás probudili v 8. Celý den jsem brala jako dovolenou a věřila jsem že to tak bude dál. Po snídani jsme měli půl hodiny na hygienu. Pak byla rozcvička a seznamovací hry. Samé trapárny. Pořád do nás něco cpali. Spousta svačin a dalších jídel. Po obědě jsme měli pauzu a šli jsme na pokoj. "Co děláš?" Zeptala se mě Monika. "Cvičím... Nevidíš?" Odsekla jsem. "Proč?" Zeptala se. "Abych byla krásná." Řekla jsem a začala jsem dělat kliky. "Víš co? Pojď semnou. Něco ti ukážu." Zvedla mě ze země a vedla pryč. Přes chodbu po schodech dulů. Až jsme došli do velké místnosti. Bylo tam spousta strojů. Tak velkou posilku jsem ještě neviděla. Byly tam stroje na stehna, ruky a i na břicho. "Nádhera!" Křikla jsem. Oči se mi rozzářily. Neodolala jsem a rozběhla jsem se k běžeckému pásu. Začala jsem na něm klusat. Po chvíli přišel nějaký kluk. Ještě jsm ho tady neviděla. Přišel v teplácích a černém tílku. Na hlavě měl černé vlasy. Na rameni tetování a v uších sluchátka. Vlezl si na pás naproti. Koukl na mě a jeho šedozelené oči zvýrazněné tužkou mě uchvátily. Kývl na mě a začal běhat. Začala jsem se rozplívat. Úplně jsem zapoměla běhat a spadla. Začal se smát. Rychle jsem se zvedla. "V poho?" Zeptal se. Přitom si sundal sluchátka. "Jojo. Za co tu jsi?" Zeptala jsem se po chvíli. "Za co ty?" Zeptal se nazpět. "Já se ptala prvni." Zasmála jsem se. "Slečny mají přednost." Usmál se. "Dobře... Prej se neumím chovat. A pak jsem ještě zdrhla. Teď ale ty." Řekla jsem s úsměvem. "Můj příběh uličníka začal když...
