OMG! Zase ten budík. Je úterý ráno. Vztala jsem tentokrát dřív abych se dostala do koupelny. A povedlo se mi to. Vzala jsem si oblečení, šminky a hřeben. Vlezla jsem do koupelny, zamkla a nechala napouštět vodu. Nezapoměla jsem taky na pěnu. Vyslekla jsem se a lehla si do horké vany.
Po chvíli jsem uvolněná vylezla. Učesala se a namalovala. Když jsem vycházela z koupelny narazila jsem do matky. "Dávej pozor huso!" Okřikla mě. Ignorovala jsem ji. Místo toho jsem se nachystala a šla do školy.
Když jsem šla po chodbě zahlédla jsem toho kluka ze včerejška. Podívala jsem se mu do očí a pak na tu ruku, kterou měl v sádře. Asi se vylekal, protože utíkal pryč. Zlověstně jsem se pousmála.
Všechno bylo v poho... Dokud jsem nepřišla domů.
Tiše jsem odemkla dveře a vešla do nich. Nikde nikdo, tak jsem vyběhla schody a šla do pokoje. Otevřela jsem dveře. Zděšeně jsem začla pištět. Né štěstím, ale zlobou. V mém malém pokoji na posteli ležela Sára. Všude byly rozházené moje věci a ona strašně brečela. Vyšla jsem z pokoje a začala hledat rodiče. "Héj! Brečí vám tu malá." Řvala jsem dokud jsem si nevšimla malého lístečku. "Jeli sme na dovolenou, Nechali jsme ti tu Sáru. To zvládneš!" To si ze mě dělají prdel ne? A kde na to vůbec vzali? Počkat! Rozběhla jsem se do pokoje a vlezla pod postel. Jasně! Krabička prázdná! 6 000 v čudu. A co mám dělat se sestrou? Vzala jsem ji do náruče a chovala. Nechtěla přestat brečet. Přestala až poté co jsem jí ohřála mléko, které jsem našla v lednici a dala do flaštičky. Všechno poslušně vypila, po chvíli i usla v mém náručí. Uznávám že vypadala roztomile. Položila jsem ji do její postýlky. Naštěstí se neprobrala. Potichu jsem se vytratila z domu a šla roznést noviny. Vrátila jsem se a byla jsem překvapená že Sára ještě spí. Zalezla jsem si do pokoje a snažila jsem se dovolat matce. Měla to obsazené. Po 20 minutách jsem to vzdala. Začal zvonit zvonek u dveří a sestra se rozplakala. Šla jsem otevřít ale nikdo tam nestál. Ale byl tam košík ze kterého koukalo malé kotě. Nejprve jsem chytla kus papíru který u něho ležel. "Prosím postarejte se o tuhle kočičku. My už jich máme moc a nemůžeme si ji nechat." Blbá výmluva! Pomyslela jsem si. Vyšla jsem ze dveří a rozhlédla se jestli tu někdo není. Nebyl!
Tady máte další část. Aspoň se tu už něco děje. :D Komentář potěší. Díky že čtete. :*
