Zlatíčka moc vám děkuji za 1,65K!
Strašně mě těšíte! :3
Díky moooc! :)
"Proč tu sedíš tak sama? Nechtěla jsi být s Majkem?" Vyptávala se spolubydlící. "Byla... koukni." Natáhla jsem ruku směrem k ní a ukázala náramek darovaný od kluka který mě miluje.
"Wow... To je krásné." Zvolala Monika. A hned na něho musela sahat. "To ti dal on jo?" Zeptala se.
Kývla sem hlavou na souhlas.
Možná si říkáte kde to všechno berou? Ty krásné věci co se stanou dary pro mě. Každý druhý den vezmou 3 puberťáky do obchoďáku. Většině totiž posílají rodiče prachy. Je jasné že já jsem bez peněz. Taky... kde bych je zrovna já vzala.
Zazněl signál a my si povzdechly. Je čas aby jsme šly dodělat šaty.
"Jau!!!" Vypískla jsem když jsem se píchla do prstu tou zatracenou jehlou. Potřebovala jsem nějak zpevnit vrch šatů. Jenže jak? Rozhodla jsem se vzadu udělat něco na způsob šněrovačky. Povedlo se. Většina už to měla hotové. Já patřila mezi tu menšinu které tam ještě něco chybí. Mé šaty se mi zdály obyčejné. Snažila jsem je nějak doplnit.
Mašle! Ta všechno vyřeší. Vzala jsem velkou černou mašli a uvázala jsem ji kolem pasu. Pro jistotu jsem ji tam lechce přišila.
"Mám to!" Zajásala jsem.
"Teď jenom aby ti seděly." Zasmála se Móna.
Se strachem jsem popadla šaty a běžela do pokoje. Oblékla si šaty a stoupla si k velkému zrdcadlu. Seděly až na.... Něco mě kousalo na zádech. Byl to kus látky. Odstřihla jsem ho a dál se na sebe koukala v zrcadle. Bylo to pěkné.
Ty šaty se mi vážně povedly. Možná mám nějaký skritý talent. Zasmala jsem se sama pro sebe.
Nejsem moc sebevědomá ale teď toho ve mě bylo hodně. Byla jsem nějakým způsobem šťastná. Ale proč?
