"Ahoj Klárko :)
Pokud si dobře pamatuji mělo by ti být 16.
Na začátek bych se ti chtěla omluvit. Za to že jsem se o tebe nemohla postarat. Nezvládla bych to. Doufám že nás někdy přijedeš navštívit.
Rádi tě uvidíme.
S láskou mamka Jitka (38)
taťka Roman (40)
bratr Petr (6) a sestra Veronika (4)."
Nadechla jsem se a pak zase pořádně vydechla.
"Víc nic?" Zeptala jsem se.
"Už je tu jen jejich adresa a fotka."
Řekla Monika. Fotku mi podala a já si prohlížela svou pravou rodinu.
Bylo mi špatně a proto jsem měla povolené zůstat v posteli. Monika mohla být semnou. Nevím co ostatní dělali. Já jsem většinu času prospala. Jen občas jsem prohodila pár slov s Monikou.
Když jsme šli na oběd jedla jsem jen suchý rohlík s čajem. Móna si užívala Čínu spolu s ostatnímá.
***
Po dvouch dnech už mi bylo dobře. Jak psychicky tak i fyzicky. Zase jsem se usmívala od ucha k uchu. Dozvěděla jsem že mi zbývá jen týden pobytu.
Sedím s Majkem a Monikou u oběda.
"Za 3 dny mě pouští." Přerušil ticho Majk. "To mě tu necháš samotnou?" Zasmutnila jsem. "Neboj... Za týden si pro tebe příjedu." Usmál se. "Ty jsi zlatíčko." Řekla jsem a objala ho. Monika tu přišla ve stejný den jako já, takže tu bude taky ještě týden.
Ve volném čase po obědě jsem zasedla ke psacímu stolu u nás v pokoji. Rozhodla jsem se totiž že odepíšu rodině. Vzala jsem si čistý papír, pero a začala psát.
Milá rodino....
Moc ráda bych vás poznala a taky u vás bydlela. Řekli mi že by to šlo. Za týden vás konečně všechny uvidím.
Ani nevím co bych vám psala. Jen doufám že mě příjmete s otevřenou náručí.
Všechny zdraví vaše Klára.
Dopis jsem složila a běžela si k vedoucí pro známku a obálku do které jsem ještě vhodila svoji fotku. Rovnou jsem ji poprosila aby ho poslala.
