Když se auto rozjelo bylo mi poněkud divně. Zvlášní pocit když jedete k rodičům a sourozencům. Nikdy jsem je neviděla ale je to moje pravá rodina. Mám chuť vylézt z auta a jen tak stát. Pak by mě bolely nohy tak bych si sedla ale rozhodně bych nevěděla co dělat. Chci je vidět... moc! Říkám si dokud se mě nezmoní pocit úzkosti a strachu.
"Je mi zle!" Vykřikla jsem. "Za chvíli budeme u benzínky." Řekl Jace a otočil volant do prava. "Zhluboka dýchej." Řekl Majk který začínal panikařit. Poslechla jsem ho a při výdechu jsem tiše zasténala.
Dorazili jsme na benzínku a já se odpotácela na záchod. Po chvíli když jsem si umývala obličej přišla postarší žena. "Vy jste přítelkyně toho mladíka co tam čeká před dveřma?" Zeptala se z ničeho nic. Já jsem jen kývla na souhlas. "Chtěl abych vás zkontrolovala." Zamumlala. "Díky." Řekla jsem a vyšla z koupelny. "Klárko co se děje?" Zeptal se Majk hned co mě uviděl. Nic jsem neřekla. Procházeli jsme kolem regálů s drahými věcmi. A pak jsme prošli automatickými dveřmi. Venku jsem se zase pořádně nadechla. Nebyl to ledajaký nádech byl to takový ten třepavý, sekající se jako když brečíte. Chytl mě za zápěstí a otočil k sobě. "Co se děje?" Zeptal s znovu. "Já nemůžu... Mám strach." Řekla jsem když jsem pohlédla do jeho očí. Objal mě. "V životě jsi zvládla už tolik věcí. Jsi statečná. Přece tě nepřemůže taková drobnost." Snažil se mě uklidnit a docela se mu to dařilo. Pořád mě držel v objetí a hladil mě po vlasech.
Po nějaké té době jsem se konečně uklidnila. Zase jsme mohli jet. Sedla jsem si na pravo a Majk doprostřed. Když jsme dojeli do nějakého města byla tam strašná zácpa. Dlouhé čekání, 5 metrů jízdy a zase dlohé čekání. Dojeli jsme ke kolejím. Né úplně. Dělilo nás jedno bílé a jedno červené auto. Uslyšeli jsme cinkání na znak jedoucího vlaku. Poté zahoukání. Auta před námi se rozjela.
"Jaci!" Vykřikl Majk když jsme se rozjeli taky. "Pohoda." Uklidňoval Jace.
Všechny auta se najednou zastavila a my zůstali na kolejích. "Jéď!" Zařval Jace a začal troubit. Nikdo se ani nepohl. Nebylo úniku. Byli jsme bezbraní. Panika nám nedovolila ani odemknout dveře od auta. Stejně by jsme to už nestihli. "Miluji vás!" Řekl vyděšeným hlasem Majk jen pár sekund před tou strašnou ránou.
Pískání, škrábání, otřesy, Bolest a pak najednou bílé světlo.
"Majku? Jsi to ty?"
"Jsem klárko pojď zamnou. Jen pojď... Je to ráj."
To že vám před očima proběhne celý život je blbost. Na to není čas.
SMRT NEČEKÁ!
Moc děkuji těm co dočetli příběh až do konce. Díky za všechny Vote a komenty. Děkuju za tu podporu která mě posílila ve psaní.
Teď budu pokračovat v příběhu Náhlé utrpení. Doufám že i tam budu mít čtenáře. Nezapomeňte na další kommenty! :3
Vaše Kikuška ;)
