Budík křiklavě pípá a já se belhám z postele. Jsem docela samostatná. Žádné že by mi matka uklízela pokoj chystala snídani. Ne! Nic takového. Snad naposledy v první třídě. Do školy si oblíkám černé roztrhané silonky na to tmavě modré kraťase. Černé tílko, rozeplou košili k tomu, pilotky a batoh. Vlasy mám rozpuštěné jako vždy, jen doma nosím drdol nebo culík. Když si namáhavě učešu vlasy snažím se dostat do koupelny. Marně! Zas tam někdo je.
Otráveně seběhnu schody. Musím si vystačit s malým zrcátkem který mám u stínů. Tužka, řasenka... Bingo! Ještě něco k jídlu a můžu jít. Ze skříňe vytáhnu rohlík a ze skoro prázdné ledníčky vytahuji máslo. Namažu si rohlík a rychle ho sním. Ještě si do petky napustím vodu s plátkem citrónu. Vyběhnu ze dveří a jdu do školy. Chodím pěšky. Je to jen 20 minut chůze. A autobusem jezdím nerada. Radši si dám sluchátka a poslouchám hudbu. Když jdu dívám se do země je to lepší než se dívat lidem do očí. Zastavím se u schodů které znám. Pohlédnu nahoru a stojím u školy. S nechutí vejdu dovnitř. Procházím chodbou plnou puberťáku až dojdu do třídy. Sednu si na své místo úplně vzadu a snažím se být nenápadná.
Škola končí a já jdu tou samou chodbou pryč. Ale neodejdu. Ukáže na mě nějaký kluk, který je obklopen svou partou. "Héj! Co takhle mi ho vykouřit!?" Křikne na mě. "Naser si!" Odpovím a jdu dál. On mě ale chytí za ruku a přitáhne si mě k sobě. "Ale noták! Pojď! Šáhni si!" Vybízí mě. Já se však nedám. "Táhni ty nadržený prase!" Řvu na něj. "Snad se nám kočička nezlobí!" To už bylo dost. Chytnu ho za tričko a přimáčknu ke skříňkám. "Dej si na mě pozor!"
"A na víc se nevzmůžeš?!" Směje se. Hmmm... Jak chce koledoval si o to. Chytnu ho za zápěstí.
Začnu mu kroutit s rukou. Najednou se z učebny vynoří učitelka, když vydí co dělám řve na mě a běží k nám. Já ale pořád kroutím s rukou. Dokud... "Křup!" Přesně tohle jsem chtěla slyšet. Pozoruji jak mu tečou slzy. Učitelka mě chytí za rameno. "Jsi vůbec normální?! Jdeme do ředitelny." Vyprskne na mě. Bráním se. Nakonec ale jdu. Nechtěla jsem aby zase volali rodičům.
Pozorovala jsem ředitelčiny prsty klepající o stůl zatím co mi dělala přednášku o nějakých nesmyslech...
Bla bla bla... Neumím se chovat... Bla. Varování.. Bla... Vychovný tábor... "Počkat co?!?" Vyjekla jsem. "Pokud se nenaučíš dobrému chování tak pojedeš na výchovný tábor." Rěkla znovu.
Po chvíli mě pustila. Zašla jsem si ještě na pizzu do restaurace. Vzala jsem si ji sebou. Nerada někde jím. Pak do drogérky na černý lak a domů. Od rodičů žádné peníze nedostávám. Roznáším noviny a tím si pár korun vydělám. Stačí mi to.
Nevím proč, ale každý když přijde domů zařve: "Sem doma!"
U nás to takhle nechodí. Přijdu, vyjdu schody a trávím zbytek dne ve svém pokoji. Pustím si nahlas ty nej písničky a... "Kláro! Buď potichu! Sestra nemůže kvůli tvému randálu spát." Sluchátka v mém životě hrají velkou roli.
Vím.... Je to zatím o ničem ale snad se to zlepší. Doufám že to někdo bude číst...
