Dívka z budoucnosti

II.

Přišla jsem k velkému strom u kterého jsem vždycky míč ráda seděla. Naštěstí tam nikdo nebyl, první co mě napadlo bylo si normálně si sednout a opřít se, ale nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, proto jsem vylezla na jednu větev a dívala se do dálky. Když najednou jsem uslyšela kroky, ohlédla jsem se a uviděla chlapce ve zmijozelském hábitu s delšími černými vlasy a světlou skoro až bílou pletí, chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila kdo to je, byl to Severus Snape. Rychle jsem na sebe hodila neviditelný plášť, který jsem naštěstí zapoměla vyndat z kapsy svého hábitu. Snape se posadil přesně na to místo, kam jsem si vždycky sedávala já a začetl se do knihy, kterou měl s sebou. Chvíli jsem tam seděla a pozorovala ho, kdy jsem najednou uslyšela hlasy, byli to nějací čtyři kluci z Nebelvíru. Po chvíli, kdy se tato čtyřčlenná skupinka přibližovala k nám, jsem si uvědomila, kdo to je. Vepředu šel James můj táta, vedle něj šel Sirius a kousek za nimi šli Remus a Petr. Severus zvedl oči od knížky a postavil se, v jedné ruce svíral hůlku a druhou měl zaťatou. Právě se přede mnou odehrávalo něco, čemu jsem mohla zabránit, James s ostatními přišli skoro až ke Snapeovi a řekl ,,Hej Snape podívej támhle letí vlaštovka." A ukázal směrem ke stromu, v té chvíli jsem omylem zlomila jednu větvičku, ale to stačilo, aby se všichni podívali tím směrem. Nejdřív se z šoku vzpamatoval James a chystal se Snapea odzbrojit ,,Expe-" Nestihl to však doříct, protože jsem byla rychlejší a hůlku mu díky kouzlu sebrala. Okamžitě když jsem ji vzala do ruky zmizela pod neviditelným pláštěm, následně jsem takto sebrala hůlku všem ostatním, kromě Snapea samozřejmě. Zajímavé bylo, že si nikdo nevšiml, že nemá hůlku. A tak se stalo, že Sirius se svou neviditelnou hůlkou řekl kouzlo, které se naprostou náhodou nepovedlo. To už mi nedalo a se Siriusovou hůlkou v ruce (ty ostatní jsem měla schované v kapse hábitu) jsem si sundala neviditelný plášť, a abych na ně lépe viděla, pověsila se hlavou dolů ,,Drahý Siriusi nevíš, že bez hůlky kouzlit nejde?" Řekla jsem stejně drze jako mě to kdysi o Vánocích naučil on a zároveň jsem si v ruce prohrávala s jeho hůlkou. Pak jsem seskočila a dodala ,,Čtyři na jednoho moc Nebelvírské." Ani jsem si neuvědomila, že mám stále na sobě svůj Nebelvírský hábit. Všichni si toho samozřejmě všimli a se smíchem v hlase řekli ,,Naše chování není Nebelvírské a ty sama jsi v Nebelvíru není ti trochu blbé okřikovat vlastní spolužáky?" Tuto větu prohlásil James, ale samozřejmě neměl ani ponětí s kým to vlastně mluví. Tomu jsem se zasmála,,Ne blbé mi to není a právě proto, že tam patřím vím moc dobře jak se pravý Nebelvír chovat má a jak ne." Hodila jsem po nich drzý pohled a znovu začala ,,A když dovolíte už bych šla." Stoupla jsem si za Severuse a začala ho tlačit do zad na náznak, aby šel, při tom jsem mu pošeptala do ucha ,,Jestli se jich chceš zbavit pojď." Snapeovi se podle mě moc nechtělo, asi kvůli tomu že ho zachraňuje holka a ještě k tomu z Nebelvíru, ale nakonec se mnou šel. Remus jediný, kdo z nich měl momentálně všech pět pohromadě, nás pustil a já jim hodila hůlky zpět a Removi poděkovala.

Po chvíli cesty, kterou jsem strávila převážně tlačením Severuse kupředu, jsme došli až ke hradu. Trochu jsem doufala, že by mi mohl mladý Snape poděkovat, ale jak se ukázalo, byla jsem moc optimistická, Snape se otočil a začal ,,Kdo si jako myslíš, že seš, myslíš, že si jen tak přijdeš, pomůžeš mi a já ti mile poděkuju? Takhle to tady nefunguje, možná že v tom vašem zatraceném Nebelvíru jo, ale já jsem Zmijozel a pomůžu si sám." Z jeho výrazu jako vždy nebylo možné nic vyčíst a ruce si při svém poučování založil na hrudi. ,,Poděkování nečekám, promiň za to, že jsem ti pomohla, chodit si se mnou nemusel a porvat ses s nimi mohl sám a-" Najednou začaly odbíjet hodiny teď jsem měla být u kabinetu profesorky McGonagallové ,,a jsem člověk, který ti obrátí život naruby." Usmála jsem se na něho a rozběhla se ke kabinetu, najednou jsem si ale vzpomněla na Brumbála, otočila jsem se a křiklavé na něj ,,Jo a myslím, že tě rád viděl Brumbál." Severus se na mě podíval, ale v udiveném koukání se na mou osobu, ho vyrušila profesorka McGonagallová se slovy ,,Pane Snape profesor Brumbál by si s Vámi rád promluvil..." Víc jsem neslyšela, protože jsem už musela být na jiném místě, a taky by Severus neměl vidět, kam jdu.

Cesta ke kabinetu profesorky McGonagallové byla celkem krátká, když jsem tam došla, byla tam Lily s Harrym a pomalu se k nám blížil Brumbál a profesorkou McGonagallovou, ale nikdo další za nimi nebyl. Vešli jsme dovnitř a Brumbál se ujal slova ,,Ostatní přijdou za chvíli, ale chci vám říct ještě něco. Od začátku dalšího roku budete vy dva chodit do třetího ročníku, jestli to teda nevadí?" Oba jsme zavrtěli na náznak toho že nám to nevadí a Brumbál mluvil dál ,,Potřeboval bych taky vědět co se tehdy stalo, počítám, že někdo musel umřít, jinak byste tady nebyli nebo se pletu." Samozřejmě že měl pravdu a podle jeho výrazu to věděl taky, pouze si chtěl být jistý. Oba jsme kývli hlavou a Harry konečně zase po dlouhé době promluvil ,,Ano pane profesore zemřel, a ne jen jeden člověk. Když nám byl asi jeden rok zemřeli naši rodiče Lily a James, pak v pátém ročníku zemřel Sirius, v šestém vy a pak následovala bitva o Bradavice ve které zemřeli Remus, Severus Snape a pak ještě lidé, které neznáte." U všech lidí neřekl přijmení jen u Snapea, nijak mě to z míry nevyvedlo, ale Lily jak uslyšela všechna ta jména vypadala, jakoby jí napadl mozkomor. Najednou se ozvalo klepání, profesorka McGonagallová otevřela dveře a v nich stáli všichni čtyři Poberti a Snape. Upřímně jsem se musela nad jejich výrazy trochu pousmát, dokonce jsem měla pocit, že je někdo donutil sníst červy, co chová nebo aspoň choval Hagrid. Všichni vstoupili s trochu přiblbým výrazem. James lišácky mrknul na Lily, Sirius pořád přemýšlel, kdo bradavického Casanovu opálkoval, Petr měl nervy někde v háji a Severus byl jako vždy naštvaný na celý svět. Jediný kdo z nich byl úplně v klidu byl Remus. Jakmile stáli všichni vedle sebe naproti Harrymu a Lily, já se schovávala tak napůl za svým bratrem a napůl za Lily, začal Brumbál, který stál tomu všemu v čele spolu s McGonagallovou, vypadalo to jakoby seděli u nějakého stolu. ,,Takže dál jsem vás zavolat, protože nás navšívil někdo, kdo ví něco co by nám mohlo pomoct proti boji s Voldemortem." Přitom se díval na mě a Harryho, ucítila jsem na sobě pohled ne jednoho pohledu, ale teď rovnou několika. Určitě se ptáte, čí byl ten první pohled, tak ten patřil samozřejmě Snapeovi, protože nikdo neumí přívalová lidi pohledem tak dobře, jako on. Můj pohled, ale nesměřoval na Snapea nebo na Brumbála, zadívala jsem se na levici Petra Pettigrewa. Bylo jasné, že ho musí strašně bolet, a taky jeho výraz i přes všechnu snahu vypadal, jakoby mu jí právě usekli. Harry si samozřejmě všimnul mého pohledu a zadíval se stejným směrem a po chvíli mi pošeptal ,,Myslíš si, že tam má to znamení?" ,, Já nevím, ale před odchodem do minulosti jsem se bavila s Malfoyem a ten říkal, že ho ta ruka pak strašně bolela, vím, že přeháněl, ale víme co je zač, nemyslím, že to je moc náhod na jednou?" S mým názorem už si musel být i Harry jistý. Do reality mě vrátila poslední Brumbálova slova ,,... Můžete mluvit." Chvíli jsem váhala a Harry taky, ale pak mě něco napadlo ,, Promiňte, že teďka odcházím od tématu pane profesore, ale všimla jsem si, že máš něco s rukou Petre." Při mých slovech se všichni otočili na Petra a Lily mi do ucha zašeptala ,, Ty myslíš, že tam má znamení zla?" Jen jsem kývla a Harry ta mými zády pronesl ,,Aspoň to tak vypadá." Nikdo ho nemohl nutit, aby ukázal svou ruku, aspoň do doby než se do toho vetřela Lily ,,Ukaž mi tu ruku... Prosím." To poslední slovo jen procedila mezi zuby a všem zbylým Pobertům došlo, že to nebude obyčejné zranění. Hádku mezi nimi jsem nevnímala, protože jsem hypnotizovala Petrovu levici a když jsem na chvíli vzhlédla, neboť mi výhled na jeho ruku zastínil Brumbál. Mé oči se střetly se Severusovým pohledem, něco mi říkalo, že ví co si myslím, že na té ruce má, ale taky jsem věděla, že mě poznal a bude chtít lepší vysvětlení a kompletně celou pravdu o tom, kdo jsem. Najednou jsem ve své hlavě uslyšela Snapeův hlas To se teď jako bude dívat na ruku všem, aby zjistila kdo tam to znamení má a kdo ne? Asi bych jí měl poděkovat, ne Severusi probuď se takhle nepřemýšlej. Zdá se mi to nebo je tak strašně podobná Lily. Pak už jsem víc neslyšela, neboť mě z "mých" myšlenek vytrhlo prásknutí dveřmi, to Petra vyhazovali ven ze dveří a Brumbál jen mávnul hůlkou a něco si mumlal pod vousy. Pak řekl něco v tom smyslu, že už nás nikdo nemůže nijak slyšet, a že můžeme zatím vypravovat.

Chtěla bych vám jen říct, že kapitoly se budu snažit vydávat každý den nebo co dva dny, protože jsem nervní, když musím začít číst nový příběh, protože ten původní je rozepsaný a není dokončený. Proto bych nechtěla přesně tohle dělat.

Ver❤