Dívka z budoucnosti

25.

Sev nasadil svou typickou kamennou masku a zřejmě chtěl něco říct, ale já jsem ho předběhla.
,,Není všechno tak jak vypadá. Pravý dárek není ten čertík, ten je jen součást nápovědy. Dárek je někde jinde." Severus zamyšleně kývl hlavou a já položila otázku na kterou nadosmrti nezapomenu ,,Proč si se stal profesorem?" Okamžitě jsem toho začala litovat, chtě nechtě to znělo, jakože mi to vadí, což je naprostý nesmysl.
,,Co vadí ti to?" Ušklíbl se, ale bylo znát, že ho má otázka trochu zabolela, u něj člověk nikdy neví jak moc je šťastný nebo smutný. Spíš smutný ale to je teď vedlejší.
,,Ne právě naopak, jen mě překvapuje, že si nešel dělat třeba bystrozora." Při mé odpovědi se mu na obličeji vyrýsoval po směšný úšklebek.
,,Chceš se mi posmívat? No počkej." Vzala jsem do ruky sníh a hodila ho po něm. Než jsem se stihla vzpamatovat, přistála mi v obličeji sněhová koule. Válka začala, vzduchem létala jedna sněhová koule za druhou.

Po asi hodině jsme byli oba mokří a vysmátí. Svalila jsem se do sněhu a užívala si pocit, jak na mě padá sníh. Chvíli jsem tam ležela, když se vedle mě svalil i Sev, začala jsem se bezdůvodně smát.

Pohled Severuse
Otevřel jsem dárek od Lottie, vyletěl na mě čertík. Nechápal jsem důvod toho čertíka, nasadil jsem svou kamennou masku, ale než jsem stihl něco říct, promluvila.
,,Není všechno tak jak vypadá. Pravý dárek není ten čertík, ten je jen součást nápovědy. Dárek je někde jinde." Zamyšleně jsem kývl hlavou, zajímalo mě, co má být a kde je ten dárek.
,,Proč si se stal profesorem?" Vyhrkla najednou, trochu mě to zamrzelo. Proč se na to ptala? Vadí jí že jsem profesor? Nechtěl jsem, aby cokoli poznala a tak jsem se zeptal.
,,Vadí ti to?" Nezapomněl jsem se zná ní zašklebit, ale něco mi říkalo, že ví, že mě to ranilo.
,,Ne právě naopak, jen mě překvapuje, že si nešel dělat třeba bystrozora." Posměšně jsem se usmál, bylo to trochu legrační, když se snažila vysvětlit důvod své otázky.
,,Chceš se mi posmívat? No počkej." V další vteřině mi v obličeji přistála sněhová koule. To ti nedaruju. Vzal jsem trochu sněhu a než se stačila vzpamatovat, hodil jsem po ní sníh. Tímto začala válka, vzduchem létala jedna koule za druhou.

Po asi hodině jsme byli oba mokří a vysmátí. Lottií vlály vlasy okolo hlavy, oči jí jiskřily a její smích zněl všude, jako nějaký zvon nebo spíš nádherná hudba. Svalila se do sněhu a nepřestávala se smát, vypadala jako anděl. Anděl který se mě snaží chránit a obrátil mi život naruby. a jsem člověk, který ti obrátí život naruby. Tohle mi řekla, ten den kdy jsme se poznali, věděla, že mi skutečně obrátí život naruby nebo to řekla jen, aby mě setřásla. Od toho dne sice až o pár hodin později, ale koho to zajímá, jsem se rozhodl, že ji budu chránit. Až teď jsem si uvědomil, že to držet se od ní dál, jen aby byla v bezpečí, nebyl nejlepší nápad, ale udělám cokoli, aby byla v bezpečí. Chvíli jsem tak stál a pak jsem se svalil na zem vedle ní. Začala se bezdůvodně smát, vypadala tak krásně.

Pohled Lottie
Chvíli jsme tam leželi a smáli se. Všimla jsem si, že Severus ze mě nespouští pohled, ale nijak mi to nevadilo. Zničeho nic jsem se zvedla a podala Sevovi ruku, aby se mohl zvednout. Ten ji k mému překvapení přijal a s mou pomocí se zvedl.
,,Dík" Řekl skoro neslyšně a jako odpověď jsem se usmála. Vykročili jsme zpět ke dveřím, odkud se ozývaly naprosto tiše hlas Jamese a Siriho. Lekla jsem se, zatím jsem neměla potvrzené, že Severus ví, že rodiče žijí. Stáli jsme přede dveřmi a Severus mi pošeptal do ucha.
,,Vím, že žijí." To mě zarazilo ještě víc.
,,J-jak?" Vím naprosto přesně, že Sev v jejich seznamu lidí, kteří znají pravdu není.
,,O tom až jindy." Chtěla jsem protestovat, ale nemělo by to cenu.
,,Nechceš teda jít dovnitř?" Řekla jsem s nadějí v hlase a doufala, že řekne ano. Všichni se tam budou bavit a já zase stvrdnu v pokoji zaplavená minulostí a uvažováním a připravováním se na krutou budoucnost. Takhle bych měla aspoň společnost. Severus se zahleděl na okno od obýváku, dovnitř bylo celkem dobře vidět. Zahleděla jsem se stejným směrem, Siri a James něco předváděli, Harry něco říkal, zřejmě hádal, co vyvádějí a Lily se smála. Když Harry konečně uhodl, co hrají, Lily se přiblížila k Jamesovi a políbila ho. Okamžitě jsem se podívala na Seva, který měl velmi špatnou barvu a v očích bylo tolik emocí, že se ani vyjmenovat nedaly. Pak se otočil směrem ke mně a promluvil.
,,Asi by mě tam nechtěli." A zahleděl se zpátky do okna. Chvíli jsem přemýšlela, co říct, ale pak jsem promluvila.
,,Jakoby se nic nezměnilo. Všichni se chovají naprosto stejně i když znají pravdu, až na mamku. Šťastná rodinka do které jsem snad nikdy nepatřila." Poprvé byly mé myšlenky řečeny nahlas. V očích mě pálily slzy, ale ne tolik, aby mi začaly stékat po tvářích, za což jsem byla momentálně velice ráda.
,,Možná máš pravdu, ale něco je přece jinak. Tví rodiče žijí, víme jak porazit Voldemorta a dalších pár možná desítek věcí. Ale nemyslím si, že bys do jejich rodiny nepatřila." Při těch slovech si sedl na schody před domem a já si sedla vedle něj.
,,Ten den kdy Voldemort zmizel, jsem tam potom přišel..." Odmlčel se, díval se před sebe, bylo by pro něj asi hodně těžké se mi podívat do očí. O to víc ho teď obdivuju, že se mi do očí díval, skoro při každém našem rozhovoru.
,,James přišel ke dveřím, kulhal a i když jsem nijak moc nechtěl, pomohl jsem mu. Tvůj bratr s Lily u tebe klečeli, 'žije' to jediné si vybavuju přesně." Tím skončil, zvedl se a podíval se mu do očí.
,,Jsem rád, že jsi tu." S těmi slovy se vydal k odchodu. Ještě jsem na něj zavolala.
,,Dík, já jsem taky ráda, že tu jsem." Pokusila jsem se usmát, Sev se otočil a taky se pokusil usmát. Pak se otočil a přemístil se.