Dívka z budoucnosti

35.

Dny rychle ubíhaly, se Severusem jsem pořád pořádně nemluvila, při hodinách mě doslova vraždí a vyžívá se v mém pocitu zklamání a beznaděje, která mě obklopuje. Pořád jsem se pořádně nevyspala, má kůže by se dala přinejmenším přirovnat k Malfoyově kštici. golden trio si o mě dělá starosti, a ne jen oni, ale už i Fred s Georgem, Bonnie s Ginny, Amy s Lery a občas mám pocit že i Christine s Amaris. S mými studijními výsledky to ale nemělo co dělat, pořád jsem byla spolu s Herm nejchytřejší a nejpilnější. A proč taky ne pořád jsem byla buď v knihovně nebo kdekoliv s knihou, obklopovala jsem se prací, prakticky jsem nedělala nic jiného. Pokaždé se mi zdál ten sen, ale od naší hádky se Snapem je to horší a horší. Už mě dokonce donutili zajít si na ošetřovnu pro lektvar na spaní, ale mou špatnou náladu to nevyléčilo a ani nevyléčí. Nejhorší je, že se blíží konec roku a s ním i prázdniny, čas kdy nebudu moct kouzlit, ale to by nebylo nejhorší, Lily určitě pozve Snapea k nám na návštěvu a on si najde sebemenší záminku, aby mi mohl něco vytknout. Několikrát už jsem od Wooda dostala varování, že pokud nebudu dostatečně klidná a s aspoň trochou barvy, nebudu moct chodit na tréninky a bude moje špatné spaní a ještě horší náladu řešit za mě. Nechodit na tréninky by mi moc nepomohlo, a proto jsem se taky za neustálého žadonění dokopala zajít si na ošetřovnu pro ty zatracené lektvary. 

Je 31. května, pořád jsem se nevzpamatovala z 2. května, kdy jsem si s Harrym připomínala bitvu o Bradavice. Měla jsem ten den dovoleno prohlédnout si Snapeovi vzpomínky u Brumbála v pracovně. Nevím, proč jsem je chtěla znovu vidět, znám je nazpaměť, celý jeho tehdejší život, ale něco mi říkalo, že je musím vidět. Za celý den jsem až na pár slov a malého rozhovoru s tím věčně klidným ředitelem Bradavic Brumbálem nepromluvila, jediné kde jsem se vypovídala byl dopis, který jsem ten den psala rodičům. Napsala jsem tam skoro všechno, teda až na mé problémy se spánkem, hádku se Snapem a trochu jsem zmírnila své momentální pocity, nemusí si o mě dělat takovou starost, i když jsem přesvědčena, že Lily dojde, jak špatně na tom jsem.

Probrala jsem se k mému nepřekvapení brzy, to že jsem se budila brzo bylo na denním pořádku, občas se to neobešlo bez mírného blouznění, ale to jsem vyřešila kouzlem. Šla jsem do koupelny, skoro jsem se bála podívat se do zrcadla, abych nemusela vidět, jak bledá a nevyspalá jsem. Kruhy pod očima jsem měla stejně tmavé jako už několik dní, ale jednoduché kouzlo to spraví. Bohužel nepřirozeně bílá barva mého obličeje už ne. Umyla jsem si obličej a udělala potřebnou ranní hygienu. Dneska byla naštěstí neděle, takže jsem se mohla brouzdat po školních pozemcích jak se min chce a nemusím za tu dobu s nikým promluvit. Úkoly už mám naštěstí hotové, takže mi až na holky v tomto rozhodnutí nic nebrání. Rychle jsem se převlékla do nějakého oblečení a s dopisem, který jsem holkám nechala, jsem se vypařila. Vyšla jsem na nádvoří a pak jsem si to zamířila k Černému jezeru. Jakmile jsem vyšla z brány začal foukat mírný, ale neuvěřitelně příjemný vítr, jenom tomu říct vítr by byl možná hřích, spíš vánek. Neváhala jsem a sundala jsem si boty i ponožky, kozlem jsem je zmenšila a dala do kapsy. Pak jsem se rozběhla k jezeru bosá, i přes všechnu vyčerpanost jsem běžela rychle, kdybych někomu měla popsat ten pocit, tak bych mu řekla, že si mě příroda volala k sobě. Rázem jsem zapomněla na všechno kolem, Severuse, školu, nevyspalost, mou špatnou náladu, jen já a ty snad nekončící Bradavické pozemky. Byla jsem tak ráda, že mi zbývají už jen zkoušky a testy, výhru školního poháru jsem si sice užívala, ale ne v takové míře jako kdybych tyhle problémy neměla, a už vůbec bych se nemohla vyrovnat Oliverovi, který když jsme porazili Zmijozel, už skutečně skákal radostí a málem mě umačkal.

Seděla jsem pod tím velkým dubem, pořád bosá, jsem hleděla na Černé jezero a východ slunce. Něco tak magického jsem si vychutnávala naplno a nevědomky jsem si hrála s prstýnkem od Severuse. Seděla jsem tam už nějakou chvíli, když jsem uslyšela jak se ke mně řítí Hermiona. Zvedla jsem se a podivně klidně jsem se na ni dívala.

,,Tak tady jsi, už jsem myslela, že tě nenajdu." Dostala ze sebe Hermiona a přitom se opírala o stehna, aby se jí lépe dýchalo. Překvapivě nebyla nijak naštvaná, ale naopak v té nejlepší náladě.

,,Co stalo se něco?" Nemohla jsem přijít na jediný důvod, proč by běhala po celé škole a hledala mě. Jen kvůli tomu, aby si se mnou popovídala to zřejmě nebylo, tak proč?

,,Ne jen za chvilku bude snídaně" odmlčela se, jakoby hledala ta správná slova jak mi to sdělit. ,,Malfoy tě hledá" Dostala ze sebe a já si v tu chvíli myslela, že se někde praštila, ta tupá platinová palice, že by mě hledala? To se mi nechce věřit.

,,Proč by mě hledal?" 

,,To nevím, ale nic dobrého v tom nebude." To mi taky došlo Herm, budeš se divit, ale tak blbá zase nejsem. Než jsem jí stačila cokoliv říct, uslyšela jsem ten nezaměnitelný hlas plný arogance a sarkasmu.

,,Ale ale kohopak to tu máme? Jednu mudlovskou šmejdku a krvezrádce. Na procházce? Co Potterová" Jak že to nazval Hermionu?

,,Myslela jsem, že po tom, co jsi před několika měsíci málem zdrhl z Velké síně přede mnou, už se oslovení 'mudlovská šmejdka' neodvážíš vyslovit." Nezapomněla jsem se chladně ušklíbnout, ale to už si to mířil ke mně. Stál skoro u mě, když si všiml medailonku do kterého jsem dala Snapeovou vzpomínku. Okamžitě mi ho strhl z krku a začal si ho prohlížet.

,,Okamžitě mi ho vrať!" I kdyby mi Severus řekl, že se přidal na stranu Voldemorta a nedělal špeha, tak bych ho měla pořád ráda. Nikdy bych žádný z jeho dárků nevyhodila nebo jinak se ho zbavila, ony pro mě mají cenu zlata, co zlata života.

,,Co chceš ho zpátky? Tak si pro něj pojď." A s těmi slovy ho zahodil do Černého jezera, myslela jsem, že ho na místě prokleju, ale místo toho jsem se vrhla do vody. Ještě jsem slyšela, jak za mnou Herm volá, ale já na to nebrala ohled, potřebovala jsem ten medailonek zpátky. Oproti ostatním jsem měla výhodu, že jsem mohla dýchat pod vodou, ale i to vyžadovalo určité jak to říct... daně. Vzhledem k tomu, že jsem se to neučila nijak ovládat, tak jsem tak mohla vydržet maximálně několik desítek minut. Hodinu bych tak rozhodně nevydržela a ani půl hodiny, ale deset, patnáct minut bych mohla. Pak jsem ho spatřila, vznášel se kousek od nějaké chaluhy, která se nebezpečně vzmítala. Rychle ale přesto ladně jsem k němu doplavala a chytla ho. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho na nějakou dobu neměla na krku nebo aspoň u sebe. Pomalu jsem vyplavávala na hladinu, už jen kousek a budu se moci znovu nadechnout vzduchu. Konečně jsem se vynořila, v ruce jsem svírala medailonek, který jsem si dávala zpátky na krk. I když ta voda byl studená moc se mi z ní nechtělo, cítila jsem, jak konečně nabírám ztracenou energii. Položila jsem si hlavu na vodu a skoro až hltala sluneční paprsky. 

,,Proč nejde zpátky?" Zaslechla jsem trochu vykolejený hlas Draca Malfoye, chtěla jsem se uchechtnout, ale v tu chvíli mě něco chytlo za kotník a já se s vykřiknutím dostala zpět pod hladinu. Snažila jsem se bránit, ale stisk té bytosti, která mě táhla dál a dál pod vodu byl silnější. Síly mi ubývaly stejně jako kyslík, tentokrát už mi moje magie asi nepomůže. Z posledních sil jsem chtěla použít bezhůlkovou magii. S její pomocí jsem udělala něco v co jsem naprosto nečekala, to zvláštní síla mě zbavila toho stisku, ale abych se dostala nad hladinu jsem už sílu neměla. Před očima jsem uviděla bílé světlo, které mě začalo pohlcovat, nevím proč jsem k němu natáhla ruku. Cítila jsem jak se mi zavírají víčka, než jsem se ale stačila zavřít, uviděla jsem siluetu muže s dlouhými vlasy, ale nepoznala jsem ho. Nakonec jsem zavřela oči a částečně se nechala obklopit tím bílým světlem.

Zdravím je tady další kapitola, tentokrát o něco kratší než ta minulá, ale doufám, že vám to nevadí. Jsem moc ráda za vaše komentáře a hvězdičky, jinak si užijte víkend. Taky bych mooooc chtěla poděkovat tomuto člověku @TheeKay, protože právě ona mi dala inspiraci na tuto kapitolu, má opravdu skvělé příběhy. Mějte se hezky a au revoir

Ver