Dívka z budoucnosti

IV.

Po večeři jsme se rozhodli vydat se za Brumbálem. Cesta ubíhala v celku rychle, ale jak jsme se pomalu blížili ke konci padala na nás, nebo aspoň na mě nervozita. Vyšli jsme schody a najednou se ocitli před Brumbálovou pracovnou, někdo zaklepal na dveře, nevnímala jsem kdo to byl, protože jsem přemýšlela, co mu řekneme. Z myšlenek mě vytrhl až Brumbálův hlas, ani jsem si nevšimla, že jsem už vevnitř a než jsem se vzpamatovala, začal Harry mluvit ,,My jsme si všimli, že se tady objevil jeden člověk z budoucnosti-" ,,Já jsem si všimla ještě pár lidí, ale nejsem si jistá jestli jsem se nespletla." Vyhrkla jsem ,,A koho jste tam viděla slečno Potterová?" Nechtělo se mi odpovídat, protože se mi zdálo, že to Brumbál moc dobře ví, ale co jsem měla dělat ,,No byl tam náš spolužák Draco Malfoy, no a potom jsem si všimla ještě dvou studentů, kteří se hodně podobali našim kamarádům." Brumbál při každém mém slovu kýval hlavou a Harry na mě koukal s otevřenou pusou. Bylo to trochu legrační ho takto vidět, ale ta situace mi k smíchu moc nepřišla.,,Máte dobrý postřeh slečno Potterová, když jste použili obraceč času, v té chvíli byl rozbitý a to způsobilo, že se zde objevili někteří vaši spolužáci a někteří lidi, kteří by zde normálně studovali zestárli, aby tady oni mohli být." Teď mi to došlo a byla jsem ráda, Harry se na mě nebude moct zlobit, smích mě rázem přešel, když jsem ucítila něčí pohled na svých zádech, byl to Harry a přímo mě propagoval pohledem, dokonce i Snape by mu mohl teď závidět. ,,Pane profesore takže se už nebudeme moct vrátit zpět?" Zeptal se Harry a mě došlo kam tím míří. ,,Obávám se, že ne, mám pocit, že tohle je momentálně přítomnost, ale na druhou stranu si myslím, že by vám to nijak vadit nemuselo. Teď už běžte spát a zítra vám začínají prázdniny." Přikývla jsme a vydali se zpátky do Nebelvírské věže.

Po chvíli jsme prošli otvorem v podobizně, velmi mě to překvapilo, vůbec se to tam nezměnilo. Sedli jsme si ke krbu a zase si začali povídat, s Harrym jsme je schválně všechny oslovovali jménem, abychom nevzbudili jakýkoli rozruch. Normálně jsme si povídali, když jsem si všimla svou studentů, kteří právě vycházeli dovnitř. Chlapec s výraznými zrzavými vlasy a dívka s hnědými vlasy a spoustou knih, oba dva jsem viděla ve Velké síni, to oni dva mi tak moc připomínali Rona a Hermiona. Náhle se oba otočili směrem k nám, ale nijak nás nevnímali. Ta podoba byla neuvěřitelná, hned jsem začala mlátit Harrymu do ramene a když mi konečně začal věnovat pozornost, ukázala jsem na ty dva studenty. Harrymu se rozzářil obličej a všech se zeptal ,,Kdo jsou ti dva, ten kluk se zrzavými vlasy a ta holka vedle něj?" Všichni se otočili směrem kam jsem ukazovala a Lily promluvila,,To je Ron Weasly a vedle něj je-" ,,Hermiona Grangerová" Skočila jsem jí do řeči a mluvila dál ,,Těch dvou jsem si všimla" Harry se už už zvedal, aby za nimi šel, ale já ho zastavila ,,Harry přivítáme se s nima až po prázdninách, teď tady v podstatě nejsme." Podívala jsem se na něj starostlivý pohledem a on si sedl. Byl sice trochu naštvaný, ale věděl, že mám pravdu.

Za několik hodin jsme šli spát, Harry šel s Jamesem, Siriusem a Remem a já šla s Lily. Vyšly jsme schody a po krátké cestě chodbou jsme došly před pokoj primusky. ,,Tak tohle je můj pokoj." A otevřela dveře abychom mohly vejít dovnitř. Pokoj nebyl sice moc velký, ale zato nádherné, uklizený a hlavně útulný. Po chvíli rozhlížení se kolem jsem řekla ,,Mami ehh totiž Lily jaké je heslo chtěla bych se jít ještě projít." Lily se nad mým zmatkováním zasmála a do ucha mi pošeptala heslo. Když jsem odcházela že dveří ještě na mě houkla ,,Večerka je v deset tak ať tě nikdo nevidí." Teď jsem se pousmála já, poukázala si na kapsu od hábitu ,,Neboj neuvidí." S těmito slovy jsem zavřela dveře a potichu se vyplížila ven. Ve společence naštěstí nikdo nebyl a tak jsem se vydala ke dveřím. Už jsem sahala na kliku, když mě vyrušil něčí hlas ,,Ale ale kdopak se nám to plíží ven?" Byl to James, otočila jsem se a řekla ,,Já jdu pouze z cesty, ale ty by sis měl pospíšit ať mamka nečeká." Lišácky jsem se usmála a mrkla na něj. James trochu zaklel a vydal se za Lily, po chvíli jsem na něj houkla ,,Neboj nikomu to neřeknu." A vydala se ven. K mé smůle mě ještě zastavila Buclatá dáma a ptala se kdo jsem, proč se plížím teď ven a tak. Mě tedy nezbývalo nic jiného než jí odpovídat, když mě konečně pustila se slovy ,,Do půlnoci zpátky." Odešla jsem, původně jsem chtěla jít na astronomickou věž, ale tam by mě mohl někdo najít, proto jsem se rozhodla jít k Černému jezeru. Vyšla jsem na nádvoří a uslyšela něčí kroky, přehodila jsem přes sebe neviditelný plášť a přidala do kroku. Jakmile jsem vyšla z brány stoupla jsem si ke zdi a chvíli čekala, a když jsem nic neslyšela rozběhla jsem se směrem k jezeru.

Seděla jsem u stromu, tam kde dneska odpoledne seděl Severus a kde jsem vždycky seděla, když jsem si chtěla protřídit myšlenky. Byla jsem zmatená, bála jsem se a i když se to na první pohled nezdálo nevěděla jsem si rady. Ano já Lottie Potterová nevěděla, co má dělat. V hlavě se mi rodiny otázky typu Kde teď s Harrym budeme? Jak nás přijmou? Co se teď stane? a spoustu dalších, mnoho otázek, ale žádná odpověď. Byla jsem hodně zamyšlená, proto jsem si nevšimla, že se mi po tvářích kutálejí slzy a ani jsem si nevšimla, že mám společnost. Ten člověk seděl opřený o ten samý strom jako já, akorát z druhé strany. Najednou ta osoba promluvila ,,Těžký den?" Hrozně jsem se lekla, otočila se za tím hlasem a uviděla nějakou tmavou lidskou siluetu, pořádně jsem neviděla, protože jsem měla oči plné slz. Podle hlasů jsem, poznala, že to je muž, ale víc už ne. Ten člověk si ke mě dřepl a palcem mi otřel slzy z očí, teď už jsem ho poznala, Severus Snape. Vrtalo mi hlavou co tady dělá a jak mě našel, ale on byl rychlejší ,,Pořád jsi mi neodpověděla na otázku." Při těch slovech se trochu ušklíbl a sedl se vedle mě. ,,Trochu" ,,A smím se zeptat proč nebo na mě budeš stejně hnusná jako na Malfoye?" Neměla jsem chuť se s ním, vlastně s nikým bavit, ale kdybych neodpověděla, zřejmě bych se ho nezbavila ,,Proč tě to zajímá?" Upřímně mě trochu zarazilo, jeho vyptávání na to jak se mám a celkově jeho náhlý zájem o mě. ,,Jen jsem zdvořilý nic víc." Pořád se jemně šklebil a já jsem znovu slyšela ten hlas Zatím jí nebudu říkat, že jsem jí sledoval. Je tak moc podobná Lily, ale je tak jiná. Severusi probere se, jak to přemýšlíš pak hlasy znovu utichly. Chvíli jsme tam tiše seděli, první kdo prolomil to strašně trapné ticho jsem byla překvapivě já ,,Proč si mě sledoval?" Ani nevím proč jsem to řekla náhle to že mě vypadlo. Severus se na mě chvíli díval napůl překvapeně a napůl provinile, ale nezapomněl ani a svůj typicky kamenný pohled. Bylo moc dlouho ticho, bylo to poprvé v životě, co jsem viděla, že neví co říct, nakonec ale přece jen promluvil.

,,Jak víš, že jsem tě sledoval."
,,Proč?"docházela mi trpělivost. ,,No proč?"
,,Fajn chtěl jsem si promluvit, ale když tě tak vidím tak to bude stejně zbytečné." Odsekl podrážděně a v té chvíli mi ho bylo líto hodně líto, všechno zlost jsem si vybila na něm a on si jen chtěl promluvit. Vstal a odcházel, mě to nedalo a taky jsem se zvedla, byl ale moc rychlý, přesto jsem ho dohnala a popadla za ruku. Zároveň jsem si stoupla před něj, aby nemohl nikam odejít. ,,Počkej o čem sis chtěl promluvit." Popravdě jsem se bála jeho odpovědi, ale i tak mi to nedalo. ,,Díval jsem se na tvou vzpomínku a...noo... měl bych se ti omluvit-" ,,Nemusíš se omlouvat, zvykla jsem si, že se neomlouváš, ale to není všechno co jsi mi chtěl, že ne?" Severus zakroutil hlavou a pokračoval.

,,Mám pár otázek a chtěl bych znát odpověď."

,,Ptej se." A Severus se začal vyptávat co dělal (za profesi), jaký byl jako profesor apod. Odpovídala jsem mu popravdě, nebyl taky důvod mu lhát, zvedl mi náladu, i když trochu zvláštní způsobem, ale mě to nevadilo. Pak přišla poslední otázka, respektive poslední dvě v jedné větě ,,Mám ještě dvě otázky ta první je co to máš na krku za lahvičku a ta druhá jak jsem zemřel. Viděl jsem, že jsem mrtvý, ale jak jsem umřel." Tohle mě zarazilo, z hluboka jsem dýchala, abych se nerozbrečela, ale lhát jsem nemohla. Bylo by to stejně k ničemu ,,To co nosím na krku je můj nejcennější majetek a sundala bych ho jen v opravdu vážné situaci." Vzala jsem jak tu lahvičku, tak ale i přívěsek od Severuse, přívěsek ve tvaru laně. ,,Ale to jak si umřel ti neřeknu, promiň, je-" Najednou se mi zlomil hlas ,,je to velmi těžké. Nedokážu o tom mluvit. Promiň." Sklopila jsem hlavu a do očí se mi snažily dostat slzy. Rychle jsem je setřela, otočila se a s rychlým ,,dobrou" Jsem běžela zpátky do hradu.

Tak je tady další kapitola, doufám, že se vám bude líbit, pokud jo dejte hvězdičku a jakékoli připomínky a názory pište moc mi to pomůže❤

Ver