Dívka z budoucnosti

V.

Pohled Severuse
Sledoval jsem Lottie celou cestu až k jezeru. U jezera se posadila ke stromu, u kterého jsem vždycky seděl já. Potichu jsem si sedl na druhou stranu stromu, poslouchal jsem ji a celkově jsem si užíval její přítomnost. Po chvíli ticha se začaly ozývat tiché vzlyky. ,,Těžký den?" Zeptal jsem jí, podle její reakce se mě lekla. Pomalu jsem se zvedl a vydal se k ní. Když jsem k ní přišel, uviděl jsem tvář plnou slz a velké hnědé oči, byla roztomilá, měl jsem chuť jí obejmout a nikdy nepustit. Připadalo mi to, jako bych viděl jaká je uvnitř. Zřejmě mě skrz ty slzy nepoznala, dřepl jsem si k ní a palcem jsem jí otřel slzy. Byla vyděšená, zmatená a bála se, doufal jsem, že se nebojí mě, opravdu jsem v to doufal. Když dlouho nikdo nic neřekl, promluvil jsem ,,Pořád jsi mi neodpověděla na otázku." Nemohl jsem si pomoct a trochu se na ni ušklíbl a posadil jsem se vedle ní. ,,Trochu" Šlo vidět, že se s mnou nechce bavit, ale to mě neodradilo. ,,A smím vědět proč nebo na mě budeš stejně hnusná jako na Malfoye?" Znovu jsem se na ni zašklebil, vypadalo to, že se mnou nechce bavit, ale něco v jejím pohledu mi napovědělo, že se jí nikam moc nechce ,,Proč tě to zajímá?" Tato otázka mě trochu zarazila sám jsem nevěděl, proč mě to zajímá, vlastně jsem ani nevěděl co mám říct nebo udělat, ale odpovědět jsem musel ,,Jen jsem zdvořilý nic víc." Nechtěl jsem na sobě dát patrné jak moc jsem nervózní. V hlavě se mi začaly rojit myšlenky Zatím jí nebudu říkat, že jsem jí sledoval. Je tak moc podobná Lily, ale je tak jiná. Severusi probere se, jak to přemýšlíš. V této chvíli jsem své myšlenky stopnul.

Chvíli jsme tam tiše seděli, napadlo mě, že bych měl něco říct, ale nic mě nenapadalo. První kdo prolomil ticho byla Lottie ,,Proč jsi mě sledoval?" Její otázka mě překvapila, nejhorší bylo, že měla pravdu. Snad poprvé jsem nevěděl co říct. Tak moc jsem jí chtěl nějak za lhát, ale nešlo to, něm krásným hnědým očím nešlo lhát.

,,Jak víš že jsem tě sledoval." Tohle bylo to jediné co jsem dokázal říct.
,,Proč" V jejích očích byl vidět strach, strach z nevědomosti, chápal jsem to, ale na slovo jsem se stejně nezmohl ,,No proč."
,,Fajn chtěl jsem si promluvit, ale když tě tak vidím, tak to bude stejně zbytečné." Odsekl jsem, bolel mě ten tón jakým se mnou mluvila, jakoby mi někdo zabodával nůž do zad a s každým slovem ho zabodával víc a víc. Vstal jsem a mířil zpět k hradu, když mě chytla za ruku a postavila se přede mě. V té chvíli jsem byl neskutečné šťastný a ani nevím proč.
,,Počkej o čem sis chtěl promluvit?" Tón v jejím hlase byl tak tak milý a její oči se mi náhle omlouvaly za něco za co by neměly. Ignoroval jsem rozum, který mi říkal ať odejdu, ale já neposlouchal. ,,Díval jsem se na tvou vzpomínku a...noo... měl bych se ti omluvit-" ,,Nemusíš se omlouvat, zvykla jsem si, že se neomlouváš, ale to není všechno co jsi mi chtěl, že ne?" Její slova mě na jednu stranu hřálo na srdci nechtěla, abych se jí omlouval, teď mi nevadilo, že mé 'výhružky' nebrala vážně, ale vadila mi jedna část jejího krátkého monologu zvykla jsem si, že se neomlouváš teď mi vadilo moje chování mnohem víc než kdy jindy. Na její otázku jsem reagoval souhlasným kývnutím hlavy.

,,Mám pár otázek a chtěl bych znát odpověď."

,,Ptejte se." Odvětila mi vřelým hlasem a já jsem se začal vyptávat, co jsem dělal (za profesi), jaký jsem byl jako profesor apod. Schválně jsem jí dával hodně otázek, abych mohl zůstat v její společnosti co nejdýl. K mému překvapení mi Lottie odpovídala nejen rychle a bez rozmýšlení, ale i byl v jejím hlase náznak radosti a to mě těšilo. Dokonce se i občas usmála a v některých chvílích jsem se přistihl, že nevnímám, co říká a jen poslouchám její hlas a se zájmem jí pozoruju. Pak jsem ale udělal jednu velkou hloupost ,, Mám ještě dvě otázky ta první je co to máš na krku za lahvičku a ta druhá jak jsem zemřel. Viděl jsem, že jsem mrtvý, ale jak jsem umřel." Po položení mých otázek jsem na její tváři uviděl náznak smutku, ale bál jsem se cokoliv říct. Z hluboka dýchala, bylo vidět, že se snaží se nerozbrečet, a pak promluvila ,,To co nosím na krku je můj nejcennější majetek a sundala bych ho jen v opravdu vážné situaci." Vzala do ruky lahvičku podobnou té kterou mi dala, ale ještě něco, přívěsek ve tvaru laně. Bylo skoro nemožné, abych ho nepoznal, ten samý jsem nosil já. ,,Ale to jak si umřel ti neřeknu, promiň, je-" Najednou se jí zlomil hlas, nemyslel jsem si, že mluvit o mé smrti bude někomu proti srsti, ale zřejmě jsem se spletl a uznávám trochu mě to těšilo. ,,je to velmi těžké. Nedokážu o tom mluvit. Promiň." Sklopila hlavu po tváři se jí najednou začala kutálejí jedna slza a za ní další, když si toho všimla, rychle si otřela tváře. Otočila se a s rychlým ,,dobrou" se rozběhla zpátky do hradu. V té chvíli jsem měl chuť všechno kolem rozmlátil, nebyl jsem naštvaný na ní, ale na sebe. To já položil tu hloupou otázku, to já jí neuklidnil, to já to všechno zavinil.

Stál jsem tam ještě nějakou chvíli když jsem si vzpomněl na Brumbálova slova další rok zde budete studovat... Jediným mým přáním bylo dostat místo jakéhokoliv profesora, protože bych jí tím pádem mohl vidět skoro každý den.

Všechny vás zdravím, dneska tu je nová kapitola a v ní pohled Severuse. Možná dneska vydám ještě jednu kapitolu, protože mám hodně nápadů a hodně volného času. ❤

Ver