Dívka z budoucnosti

32.

Zastavila jsem se kousek od vrby, sundala jsem ze sebe plášť a ve vlčí podobě jsem se rozběhla k nim. Když jsem byla u nich zaslechla jsem tiché bědování.
,,Lupine, proč sis nevzal ten lektvar." Připlížila jsem se zezadu k vlkodlakovi a skočila mu na záda. Chvíli jsem se s ním přála, pak jsem uslyšela hlas.
,,Co tady děláš?"
,,Na to samé bych se mohla zeptat já vás pane profesore." Řekla jsem během doby, co se mě Remus snažil shodit že svých zad.
,,Co tu děláš Lottie!"
,,Školní trest" Odbyla jsem ho a seskočila ze zad vlkodlaka. Uběhla jsem pár metrů a hlasitě zavyla, protože se snažil napadnout Seva. Rem se na mě otočil a zamířil ke mně. Rozběhla jsem se směrem k lesů, zároveň jsem se snažila dostat, co nejdál od Hagridovy hájenky. Severus běžel přímo za mnou, teď ale nebyl čas si všímat takovýchto věcí, potřebovala jsem Remuse dostat, co nejdál od lidí a pokud možno bez zranění.

Doběhli jsme na nějakou mýtinku poblíž jezera. Okamžitě se mi vybavily vzpomínky na tohle místo. Tady málem umřeli Harry se Siriusem, když nás napadli mozkomorové. Na chvíli jsem shrnula, ale to vlkodlakovi stačilo, aby mě odhodil k nějakému stromu. V tu chvíli se na něj vrhl Sev, který nás doběhl. Měla jsem sice pár škrábanců, ale nebylo to nic vážného, aspoň jsem si to myslela. Chtěla jsem se zvednout, ale v tom mi zabránil Severus se slovy.
,,Opovaž se pohnout Charlotte!" Řekl to stejným hlasem, jako já ten den, kdy zmizel.

Pohled Severuse
Přiběhla sem, jak mohla udělat, ti co právě udělala. Doufal jsem, že to je pouze přelud a tak jsem si jí nevšímal. Tiše jsem si pro sebe bědoval.
,,Lupine proč sis nevzal ten lektvar." Všiml jsem si, jak se zezadu plíží k Lupinovi a skáče mu na záda, ten se malinko zakymácel. Co bych teď dal za to, aby to byl jen překud.
,,Co tady děláš?"
,,Na to samé bych se mohla ptát já vás pane profesore." Odsekla a snažila se udržet na Lupinových zádech. Měla sice mnohem větší důvod se ptát, co tady dělám, protože ona si nenechala rozškrábat břicho. Ale já byl přeci jenom dospělý a ona ne, aspoň teď.
,,Co tu děláš Lottie!" Nervy mi docházely, nemohla se takto vystavovat nebezpečí za mě a za ostatní.
,,Školní trest" Odbyla mě Lottie a seskočila z Lupinových zad. Odběhla o pár metrů dál a když viděla, že na mě chce Lupin zaútočit, hlasitě zavyla. V ti chvíli by se ve mě krve nedořezal, Lupin se otočil jejím směrem a rozběhl se k ní. Rozběhla se k lesů, snažila se vybrat takovou cestu, která je daleko od lidí. Před tím jsem si toho tolik nevšiml, ale byla velmi rychlá a mrštná, málokdo by se s ní mohl srovnávat.

Doběhli jsme na mýtinku poblíž jezera. Na chvilku se zarazila, i to stačilo, aby jí Lupin odhodil tlapou ke stromu. Vrhl jsem se na něj, Lottie tam chvíli seděla, ale pak se chtěla zvednout. To snad nemyslí vážně, ona se chce s rozervaným břichem stavět na nohy? To si ze mě dělá srandu?
,,Opovaž se pohnout Charlotte!" Bylo udivující jakým tónem jsem to řekl, ten tón na mě použila, když jsem se po svém napadení vlkodlakem snažil zmizet. Poslechla mě, aspoň něco. Chvíli jsem se přál s vlkodlakem, když najednou udělal prudký pohyb a já ležel na zemi.

Pohled Lottie
Moc jsem je nevnímala, ale najednou jsem uviděla, jak Severus padá na zem a vlkodlak se nebezpečně tyčil nad ním. Pomalu jsem se pokusila vstát, Severus měl pravdu, neměla bych se zvedat, ale já musela. Udělala jsem pár kroků a okamžitě jsem ucítila škrábance na břiše. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl momentálně zraměný, a tak to musí i zůstat. Pomalu jsem došla až před něj, teď to ale nebyl Remus Lupin, ale někdo jiný. Myslím jako úplně jiný, tohle nebyl vůbec Remus! Remus měl jako vlkodlak černé oči plné lítosti, ale tyhle oči byly úplně jiné, plné zlosti. Tohle ani po přeměně nebude Rem. Výhružně jsem zavrčela, ale s vlkodlakem to ani nehlo. Cítila jsem na sobě něčí pohled a nebyl to pohled vlkodlaka. Moje hlava jela na plný výkon, nesměli jsme se prozradit, ještě štěstí, že vlkodlaci nerozumí řeči jakýchkoli zvířat... Uff.

Znovu jsem výhružně zavrčela, najednou se nějaká moje část zkrátka vzepřela a já nechala magii vyplout na povrch. Výsledkem byla obrovská tlaková vlna, která odhodila toho vlkodlaka do mdlob a už se nepohnul. Severus vstal a zadíval se mi do očí. Celá vyděšená jsem se dívala směrem k vlkodlakovi, otočila jsem se na Seva a pak jsem řekla.
,,Tohle není Remus" Stáli jsme tam a teď už v normální podobě jsem se na sebe dívali. Pak Severus promluvil.
,,A kdo to teda je?!" Byl značně rozzuřený a to že jsem se přidržovala klacku taky moc nepomáhalo.
,,To nevím ale Remus Lupin to není" Podívala jsem se na něj s hrůzou v očích. V tu chvíli mě napadlo jediné, vymazat tomu člověku vzpomínky, protože jsme si nemohli být jisti zda si tento den bude vůbec pamatovat. Seva evidentně napadlo to samé, protože se uchýlil rovnou k činům a vymazal mu paměť. Znovu se na mě zahleděl, v tu chvíli z jeho tváře spadla jeho kamenná maska, ale aby se z jeho obličeje dalo něco vyčíst, potřebovala bych při nejmenším zázrak.

Přišel ke mně, hodil si jednu mou ruku přes ramena a šli jsme. Skoro při každém kroku mě břicho bolelo víc a víc, nic jsem ale neřekla, protože už teď jsem byla v háji. Bylo mi jasné, že mě donutí jít na ošetřovnu a že mě nespustí z očí. U vrby mlátičky jsme se zastavili, Severus mě posadil nebo spíš skoro položil k jednomu kamenu a začal něco mumlat.
,,Můžeš mi vysvětlit jak ses dostala z hradu?" Promnul si kořen nosu a starostlivě se na mě podíval.
,,Viděla jsem vás z okna na chodbě. Byla jsem už u učebny a obíjela osmá a ty nikde." S těmi slovy jsem dala jednu ruku nad své rány a začala si je ošetřovat. Severus se na mě díval, ale já se musela soustředit. Když jsem se aspoň trochu vyléčila, chtěla jsem se zvednout, ale díky bolesti a ztráty sice jen málo krve, ale pro mé tělo přesto hodně, se mi to nepovedlo. Dobře, druhý pokus snad bude úspěšnější. Ale zase nic, když už jsem to zkoušela po třetí, vzal mě Severus do náruče. Malinko jsem vyjekla, čímž jsem si vysloužila výsměšný úšklebek.
,,Pusť mě"
,,Jasně, to tě rovnou můžu nechat v lese. V žádném případě." Ze sarkasmu přešel až ke starostlivosti a náznaku hysterie. Vypadal trochu legračně, ale jeho chování mi vůbec nevadilo.
,,Prosím" Udělala jsem na něj psí oči, k mému překvapení mě pustil.
,,Ale když jednou uděláš bolestnou grimasu, už tě nepustím." Vyznělo to sice trochu legračně, ale srandu si ze mě nedělal. Pomalu jsem kývla a spolu jsme se vydali do hradu. Snažila jsem se neudělat jedinou bolestnou grimasu, jediný pohyb, který by naznačoval, že mě to břicho bolí, ale stále jsem nechtěla jít na ošetřovnu.

,,Teď tě dovedu na ošetřovnu." Prohlásil Sev pevným hlasem, ale neuvědomil si jednu základní věc.
,,A jak vysvětlím madam Pompfreyové, co se mi stalo? A že jsem si to ošetřila?" Měla jsem chuť hysterčit, ale řekla jsem to celkem klidně, což překvapilo jak mě tak Severuse. Hluboce se nadechl, že něco řekne, ale pak jakoby si to rozmyslel. Jenom kývl a vydal se se mnou ke koleji.

Zdravím je tady další kapitola, doufám, že se vám líbila, dneska možná vydám ještě jednu kapitolu, ale moc jistá si tím nejsem. Jinak jsem moc ráda za komentáře a hvězdičky, jen tak dál😂. Mějte se hezky, přežijete celý týden a au revoir ❤

Ver