Dívka z budoucnosti

23.

Pohled Severuse
Dny rychle ubíhaly, od toho souboje jsem s Lottie nijak pořádně nemluvil. Hlavní důvod byl ten, že kdyby mě znovu takto vyprovokovala, nemusela by skončit dobře. To mi ale nezabránilo jí dávat školní tresty a skoro každou hodinu jsem si jí volal k sobě. Pozoroval jsem jí, když jsem měl volno, o přestávkách, zkrátka skoro na každém kroku. Často jsem jí viděl sedět v knihovně nebo u jezera, tak hodně často chodila za Mlokem Scamanderem.

První tři hodiny jsem zase učil ty tupce, člověk by řekl, že ti z Havraspáru budou mít mozek, ale ne i Weasly má větší mozek. Aspoň že mám poslední hodinu volnou. Sedím v sborovně a pročítám si domácí úkoly od třídy do které chodí Lottie. Zrovna jsem opravoval úkol od slečny Grangerové, zase všechno dobře a ještě něco navíc. Takový šprt. Další na řadě byla Lottiiná práce, ale než jsem se k ní dostal otevřely se dveře. Ve dveřích stál Lupin s celou třídou a mezi nimi i Lottie. Hned jak mě uviděla, vyvalila oči a snažila se schovat za svého bratra a Grangerovou. ,,Nebudeme vám tu vadit Severusi?" Lupin byl překvapivě klidný. ,,Už stejně odcházím." Pronesl jsem chladně a přešel ke dveřím. Už jsem odcházel, ale najednou se ozvalo. ,,Pane profesore nechcete zde zůstat, poslední hodina s Vámi byla velkolepá." Typický Malfoy, na tváři měl ten svůj typický úšklebek. Rozhlédl jsem po všech lidech v místnosti a spatřil jsem Lottie jak se snaží ještě víc schovat za ty dva. Opřel jsem se o rám dveří a naznačil Lupinovi ať pokračuje.

Celou dobu jeho výkladu jsem sledoval Lottie, zdálo se, že si toho všimla, ale nepodívala se na mě. Všichni se postavili do řady a Longbottom jako první To zas dopadne. Před Longbottomem jsem se objevil já sám, teda bubák vypadal jako já. Longbottom že sebe vykoktal zaklínadlo a na bubákovi se objevily šaty nejspíš jeho babičky. Všichni se začali smát i Lottie, ale mě to k smíchu nepřišlo. Je tak krásná, když se směje..... Severusi jak to přemýšlíš. V té chvíli jsem své myšlenky utnul.

Střídali se tam různí studenti, byla tady mumie, před Weaslym se objevil pavouk, dokonce i kobra. Teď šel na řadu Potter, stál tam nehybně jako socha. Oproti jiným se bubák tolik nerozmýlel, takřka okamžitě se před Potterem objevil Voldemort. Všichni se lekli a kdyby ten mamlas neřekl zaklínadlo tak to tady bude muset Filch ve velkém uklízet. Teď šla na řadu Lottie, její bubák mě velmi zajímal. Stála tam s připravenou hůlkou, tentokrát se bubák rozmýšlel velmi dlouho. Když už se rozmyslel, objevilo něco nevídaného. Leželi tam Lupin, Tonksová, jeden z Weaslyových, James Potter, Lily, nějaký skřítek.... A já, nad tím vším létal mozkomor. Strnula, zřejmě ji to hodně vyděsilo, mozkomor se blížil směrem k ní, ale než k ní stačil přiletět úplně, postavil se před ní Lupin. Celá ta scéna zmizela a místo toho se zde objevil měsíc v úplňku. ,,Ridikulus" A bubák zmizel. Pak jim Lupin ještě něco řekl a celá třída se začala rozcházet, jen Lottie tam zůstala a když Lupin vykročil, vydala se i ona. Napadlo mě, že bych je mohl sledovat, ale to by mi to nesměla pokazit profesorka McGonagallová.

Chvíli mě s něčím opravovala a pak jsem mohl konečně odejít. Šel jsem na oběd, při troše štěstí tam bude i Lottie a já se jí budu moct zeptat, co měl ten bubák znamenat. Hned jak mě uviděla, tak zrychlila, ale měla smůlu ,,Slečno Potterová, pojďte se mnou." Bylo vidět, že se zhluboka nadechla a otočila se. Pomalým krokem se vydala ke mně, vlasy jí vlály do všech stran. Popadl jsem jí za paži a vlekl jí do sedmého patra. V sedmém patře se před námi objevili velké dveře, rychle jsem k nim přišel a zatáhl jsem jí dovnitř. Když jsem zavřel dveře, otočila se na mě a se strachem v očích se na mě podívala.

,,Pane profesore proč jsme zde?" Ty její krásné hnědé oči se na mě dívaly, byly zmatené a vystrašené.
,,Místo toho proč jsme tady byste se měla zajímat nad tím proč jsem s vámi chtěl mluvit." Odsekl jsem necelé, nevěděl jsem, jestli to byl dobrý nápad, ale vycouvat jsem nemohl.
,,Víte je zajímavé jak jste objetavá a ničeho se nebojíte. Váš bubák byl nanejvýš zajímavý, teď už nevypadáte, že byste se ničeho nebála." Bál jsem se a tak jsem si jí chtěl neustále držet od sebe dál.
,,Vy jste taky nevypadal nejlépe, při pohledu na ta mrtvá těla." Odsekla naštvaně, trochu se mi ulevilo, že bude v bezpečí. Chvíli jsem mlčel, trochu mě to rozhodilo. Její slova mě bolela víc než jsem si chtěl přiznat.
,,Jsi-" Skočila mu do řeči
,,Jsi stejná jako tvůj otec. Taky si neuvědomoval, že svět není fér. Byl to sebestředný náfuka! Jenže já nejsem jako on, ne podobám se ani jednomu z nich. Kvůli jedné věci oni jsou mrtvý, ale já žiju!" Křičela, máchala rukama kolem sebe. Na první pohled byla naštvaná, ale v očích se jí leskly slzy. Nic jsem neříkal, měla pravdu. Nebyla jako Potter ani z mého, jejího nebo jiného pohledu, ale zároveň si byli ti tři spolu s Lily tolik podobní.
,,Je to všechno, co jste mi chtěl sdělit, protože tohle jsem z vašich úst slyšela mnohokrát." Stále jsem nic neříkal, otočila se a chtěla odejít, ale chytil jsem jí za ruku, znovu tu chybu neudělám, zároveň jsem jí zatarasil cestu. Připadal jsem si jako tenkrát u jezera, tak bezmocný a k ničemu. Ona tady pro mě od doby jejího příjezdu byla a když ne tak jsem si to zavinil sám. Díky ní jsem se stal profesorem, díky ní jsem byl na svatbě Lily, po dlouhé době jsem si připadal šťastný, díky ní. Zničeho nic jsem jí objal, silně, nechtěl jsem jí nikdy pustit. Chvíli byla zaražená, ale pak mě objala nazpět.

Chvíli jsme tam stáli v objetí, pak jsem řekl. ,,Promiň nechtěl jsem ti ublížit." Podívala se na mě s uslzenýma očima a jakoby pochybovala o mé existenci.
,,Nemáš za co se omlouvat, to já bych se ti měla omluvit, že jsem byla tak hrubá. Jednou jsem ztratit nervy musela, ale nemusela jsem si vztek vybíjet na tobě." Usmál jsem se, bylo to milé, ona je milá. Setřel jsem jí slzy z tváře, ale pak jsem si uvědomil, že jí budou hledat, nemohla se tady se mnou vybavovat donekonečna, jak bych si moc přál.

,,Měla bys jít, budou tě hledat." Lottie se mírně pousmála, ale nepohnula se ani o centimetr.
,,Kde už jsem tohle slyšela." Na svatbě to slyšela ode mě taky, ale nikdo jí nehledal, to je pravda. Jenže toto je jiná situace, tady se nemůže jen tak vypařit bez povšimnutí.
,,Nedělej si že mě srandu. Opravdu tě budou hledat. " Řekl jsem snad ještě sklesleji než před tím.
,,Tak za prvé hledat mě nebudou a za druhé, dělat si z tebe srandu, nikdy." Nijak mě to nepřesvědčilo, ale vyvracet její tvrzení by nebylo nejlepší a navíc byla ochotná kvůli mě lhát. Kolik toho pro mě ještě udělá než pochopí, že to nemá smysl.
,,Strašně se podobáš Lily."
,,Ale stejně jsem o tolik jiná." Doplnila mě a sedla si ke klavíru. Měla pravdu, tolik se jí podobala a zároveň byla tak jiná.
,,Co měl znamenat ten bubák. Trochu mě překvapil, čekal jsem, že to bude Voldemort." Při těch slovech jsem si sedl vedle ní a podíval jsem se jí zhluboka do očí. Uvědomil jsem si, že jsem se znovu zeptal na nějakou blbost.
,,Něco co se nesmí opakovat, důvod naší cesty sem. Takto jste měli dopadnout" Dlouho se odmlčela skoro jakoby už nechtěla nic říct. ,,A jenom kvůli mě a Harrymu" Dokončila svou větu. Mlčel jsem, co bych měl říct. ,,Nedávej si to za vinu, nemůžeš za to." Jakmile jsem to dořekl, chtěl jsem pokračovat, ale nechtěl jsem, aby znovu utekla. ,,Mám prosbu...." Hlavou mi pokynula ať mluvím dál. ,,Mohl bych se ti podívat do hlavy..." Zarazila se, trochu jsem takovou reakci čekal, ale stejně mi vadila. K mému překvapení svolila.

Hledal jsem v její hlavě 2.květen 1998, když jsem ten den našel, uviděl jsem něco nevídaného. Trochu v jiném pořadí než u toho bubáka, ale ta těla tam byla pořád, pohled na ně byl stejný. Dál jsem hledal, až jsem našel vzpomínku na chvíli, kdy jsem zemřel. V tom okamžiku jsem si slíbil, že pokud nepůjde o její život, tohle se nestane. Vyšel jsem z její hlavy, starostlivě jsem na ni pohlédl. V žádném případě jsem nemohl uvěřit, že něco takového viděla. ,,Díky" Řekl jsem to tiše. ,,Měla jsem ti to ukázat dřív." Vyčítala si to, jak si něco mohla vyčítat. Chtěl jsem jí něco říct, ale raději jsem jen kývl a přešel ke klavíru a začal na něj hrát. Za chvíli se ke mně přidala. Její prstíky přecházely z jedné klávesy na druhou, jakoby tančily. Hudba byla magická, nádherná a uklidňující. V atmosféře bylo něco zvláštního a Lottie si toho zřejmě taky všimla.

Dohráli jsme písničku, otočil jsem se čelem k ní a zadíval jsem se jí do očí. Chtěl jsem si zapamatovat každý centimetr jejího obličeje, hlavně jsem si prohlížel její oči. Dívala se mi přímo do očí, pak jsme se naráz postavili a odešli z místnosti.

Šli jsme spolu až k velkému schodišti, pak jsme se rozdělili, Lottie šla nejspíš do věže a já jsem šel do kabinetu. Tam jsem se zavřel, sedl jsem si a začal přemýšlet o celém rozhovoru s Lottie. Vzal jsem si ještě její úkol. Měla krásné písmo, všechno bylo úhledně a samozřejmě dobře.

Seděl jsem tam několik hodin, nešel jsem ani na večeři jak jsem byl zadumaný. Nevím v kolik jsem šel spát, ale muselo být hodně pozdě.

Zdravím, je tady další kapitola, tentokrát z pohledu Severuse. Kapitoly tento týden nebudou vycházet kapitoly tak často. Mám hodně školy. Jinak budu a jsem ráda za komentáře a hvězdičky, mějte se hezky❤

Ver