Bajo: Začátek éry hrdinů

1. Řinčení dřevěného meče

 Byl krásný slunný den. Na obloze ani stopa po mraku. Ptáci zpívali do rytmu jemného letního vánku odrážející se ho od stromů a listů. Byl by to ideální den pro každého tvora v lese. Kdyby se jen loukou, na které stála malá lesní chata, nerozeznívalo nadávání mladého človíčka. "Hymr hergot!" Vykřikl, když mu dřevěný meč vypadl z ruky po té, co s ním neohrabaně praštil do vycpaného cvičného panáka na dřevěném kůlu. Kluk, spíše mladík, se koukl na svou oteklou ruku a skřivil se mu výraz. Bude to muset minimálně 20 minut ledovat, pomyslel si.   Chtěl začít znovu sekat do, za nic nemohoucího panáka, ale dveře chaty se rychle otevřeli. Stál v nich stařík o berli, s šedými vousy a nedbale zastřiženými vlasy. Pochybovačně se podíval na chlapce a povytáhl jedno obočí. Je to hnusný zlozvyk, pomyslel si Tomáš. "Myslíš že bys měl hned pokračovat?" Ptal se dědula, "Měl by sis dát pauza, nepřepínat se." Tomáš si povzdychl, měl opatrovníka rád, ale někdy mu prostě nerozuměl. "Ale Wi-" Stařík ho přerušil uprostřed věty. "Já ti rozumím, nezlepšíš se dokud to budeš dělat tak jak to děláš, to neznamená že bys to měl dělat pořád." Tomáš přemýšlel, věděl že si dává moc práce a přetěžuje se, ale o to dřív se dostaví výsledek, ne? "Ano, já vím." Odevzdaně spustil ramena a opřel meč o schod chaty. "Co kdyby sis dal něco k jídlu, pití a potom šel cvičit s něčím jiným?" Zeptal se starostlivě děda. "Když já nemusím cvičit s lukem a noži, to mi dost jde!" Opatrovník povytáhl obočí, Věděl že by chlapec, již v 16 letech porazil s lukem i noži většinu lidí, ale to neznamená, že mu to dá najevo. "No dobře, možná je pořád co zlepšovat." Vzdal se chlapec. Stařík spokojeně kývl na souhlas. Chlapec se rychle otočil k luku a toulci šípů, tak rychle že mu vzduchem zavlál stříbrný přívěšek na krku. "Říkal jsem ti ať se toho zbavíš..." Povzdychl si děda. Když chlapcovi došlo o čem se mluví jen naštvaně nastavil obočí v písmenu V. "Nechci, znamenalo to něco pro vás, ikdyž nevím co, a teď to bude znamenat něco pro mě!" Řekl chlapec a stařík jen odevzdaně zavrtěl hlavou. Nechtěl aby Tomáš nosil ten přívěšek, ale chápal co pro něj znamená. Ikdyž si to nechtěl přiznat. Chlapec si asi nezapamatoval opatrovníkovu poznámku o jídle a pití, místo toho šel hned střílet na náhodně rozmístěné terče na louce. Stařík si jen povzdychl a vrátil se do chaty. Začal pochmurně přemýšlet. Jeho dny se krátili a on nechtěl, aby po jeho skonu, Tomáš navždy žil tady v chatě. To je hezká vyhlídka, ale žádný život. Podíval se na svůj starý 90ti librový luk a zamudroval si že už by ho asi ani nenatáhl. V tom Tomáš vtrhl dovnitř. "Někdo jede!"